Malé vánoční zamyšlení

V Malém princi od Exupéryho je na vyprávěči - pilotovi požadováno, aby nakreslil beránka. Ale ať kreslí jak kreslí, malému princi se to nelíbí. Až teprve když nakreslí bedýnku a řekne, že beránek je uvnitř, rozzáří se malý princ uspokojením. "Přesně takhle jsem to chtěl. Jé, podívej, on usnul..." a sklonil se nad obrázkem.

Kdyby žil malý princ v dnešním světě, tak ho pilot - vyprávěč vezme do nejbližšího obchodu Toy R Us a koupí mu bečícího beránka s blikajícími očky. A pokud utratí ještě pár dolarů navíc, tak ten beránek bude i chodit. Dokonalý kus. Myslíte, že by takový beránek malého prince potěšil?

Nedávno si všiml můj známý, že si jejich vnuk nejvíce vyhraje s docela obyčejnými věcmi. Dřívka, provázky, krabičky. Zmínil se mi o tom v emailu a připsal geniální větu, kterou jsme znali již dříve, ale nějak upadla v zapomnění: "Vypadá to, že čím je hračka věrohodnější, tím rychleji se omrzí."

Vzpomínám na své vlastní dětství. Měl jsem doma elektrický vláček - dokonalou napodobeninu skutečnosti. Někdy jsem si s nim hrál, ale dodnes si pamatuji, že to byla nuda. Dokonce taková, že jsem se musel do hry nutit. Nejlépe jsem si vyhrál s dřevěnými kostkami a s čímkoliv, co mělo jen tvar "jako".

Mohl bych na úvahu mého známého navázat a pokračovat, že děti, které mají dokonalé hračky, vyrostou v jedince bez fantazie. S fantazií odchází i schopnost vcítit se do druhého. Stanou se z nich povrchní konzumenti reklam, návštěvníci wrestlingových zápasů, hltači kriminálek, hororů a hollywoodských slátanin, zoufalci, kteří vyhledávají vzrušení v nebezpečných sportech, aniž si uvědomují, že vzrušení i radost se dá najít mnohem jednodušeji a levněji. A je o to bohatší.

Jak je možné, že jsme na tuto jednoduchou pravdu zapomněli? Protože jsme všichni pod tlakem konzumní společnosti? Výrobci hraček pochopitelně nechtějí dodávat do obchodů nenabarvené špalíčky dřeva a provázky, na jednoduchých hračkách se nedá vydělat. A tak zaplňují regály barevně hýřivými dokonalými modely čehokoliv. Vše je napěchované elektronikou a senzory a blikavými světly. A přitom nám tvrdí, že to je to, co děti chtějí. A my jim to věříme. Pro neštěstí našich dětí. Mrzačíme dětské duše v domnění, že pro ně děláme maximum.

I kdybychom se proti tomu postavili, děti budou nejspíše vyžadovat to, co vidí v televizních reklamách a co dostávají jejich kamarádi. Museli bychom odstřihnout televize a zlikvidovat noviny a styk našich dětí s ostatními jejich vrstevníky. Ne, nehlásám návrat do jeskyně. To už v tomto případě bohužel není možné. Co tedy s tím? Přiznávám bez mučení, že sám nevím. Ale zkusme se nad tím alespoň zamyslet.