Niki

Divokou politikou kleštění všeho, co má čtyři nohy, docílili aktivisté, že volných, křížených či nechtěných psů není v Kanadě mnoho.

V místním městském útulku neměli před Vánocemi ani jednoho. Našli jsme pak jakousi dobročinnou organizaci zprostředkující adopce, ale měli jen dva psy, z toho jednoho s jedním okem (což by vůbec nevadilo, naopak, ale o toho psa už měl zájem kdosi jiný), každý byl jinde u tzv. foster parents – pěstounů. Bylo třeba se domluvit na návštěvě a celkově to bylo komplikované.

V torontské Humane Society sice několik psů měli, ale adoptovat je v podstatě nebylo možné kvůli neskutečné byrokracii a buzeraci personálu. Psa nebylo možné navštívit v kotci či pohladit přes mříže, mohli jste se na něj podívat přes sklo a pokud jste ho chtěli, museli jste vyplnit neuvěřitelně podrobný dotazník, přiznat se ke všem hříchům až do předchozí generace, popsat podrobně, kde bude pes žít, jak ho budete venčit, jak krmit, přísahat, že ho necháte očipovat, očkovat a vykleštit, pokud náhodou není, museli jste slíbit to i ono a pak projít schvalovacím procesem, ve kterém politicky korektní kravky rozhodují, zda jste vhodným kandidátem pro adopci. Děkuji, nechci.

Takže jsme sháněli psa různě. Četli inzeráty, ptali se známých. Nakonec kdosi ve fitku poradil nějakou rodinu, která má psa a už ho nechce. Dostali jsme telefonní číslo, zavolali, domluvili se na schůzce. A tak jsme poznali Niki.

Niki

Rodina byla asiatská. Mysleli jsme, že jde o Číňany, později jsme se dozvěděli, že to byli Vietnamci. Přijeli jsme, potřásli si rukou s hlavou rodiny, ten vydal pokyn do domu. Přes otevřenou garáž jsme zahlédli, jak se otevírají dveře do prádelny a v ní vyskakoval a tančil držený na řemínku tlustou Asiatkou poměrně velký, světle hnědý pes. Když nás uviděl, divoce se rozštěkal. Ale brzy se uklidnil. S manželkou byl hned kamarád, já jsem se mu moc nelíbil. A on se nelíbil mně. Chtěl jsem ho pohladit, když jsem natáhl ruku, ucukl a štěkl. Doufal jsem, že ho to přejde.

Mysleli jsme, že si ho hned odvezeme, ale majitel prý musí ještě sehnat jakési potvrzení a my musíme podepsat darovací smlouvu, kterou ještě nemá připravenou. Ať zavoláme za týden.

Na jedné straně jsem nebyl přesvědčen, že tohle je pes, kterého chci. Na druhé straně mi bylo psa líto. Věděl jsem, jak se asiaté tradičně chovají ke psům, považují je za nečisté zvíře. Z vyprávění majitele jsme se dozvěděli, že na procházky s ním chodí málo, nemají čas, přes den bývá držen v prádelně, do prostorů pro rodinu jej příliš nepouštějí, protože jeho synové mají alergii a astma. To byl také důvod, proč se psa chtějí zbavit. Majitel rovnou řekl, že když ho nevezmeme my, odveze ho do městského útulku. To rozhodlo. Psa si vezmeme.

O týden později jsme pro psa jeli. Najednou jsem měl pocit, že ho dávají neradi. Podepsali jsme darovací smlouvu, dostali tašku plnou psí výbavy, granulí, konzerv, dokonce tam byl i pletený kabátek pro psa a deka, také nějaké hračky. Vymínili si, že se přijedou na psa za několik měsíců podívat. Poděkovali jsme, posadili jsme Niki do auta a vyjeli. Majitel stál na chodníku a mával, dokud jsme nezahnuli za roh.

Doma

Šok utrpěla kočička Mája, která po smrti obou psů a své matky Kleopatry opanovala dům a počínala si v něm – no, jako doma a jako absolutistická vládkyně. Chodila všude, rozvalovala se po gaučích, spala na polštářích, skákala na skříňku v jídelně, kam nesmí, protože tam jsou kytky, brousila si drápky o kočičí konstrukci plošinek, nosila ob-noc zvenčí myši, často živé, které pak mučila ve sklepě pod postelemi, zkrátka žila si spokojený kočičí život.

Niki na kočky zvyklá nebyla. Zřejmě je ani nikdy neviděla. Niki je (to jsem zjistil v dalších dnech) od přírody lovec a miluje pronásledovat vše, co se v dálce hýbe, zejména veverky, ptáky a – kočky, které zjevně považuje za kořist. Po vstupu do domu následovala klasická scéna z kresleného filmu Tom a Jerry, kdy Jerry poštval na Toma psa. Kočka se prohnala bytem, pes v patách, divoce štěkal a cvakal zuby. Kočka se schovala pod gauč, pak za knihovnu, odevšad byla vyštěkána a vyhnána. Nakonec v zoufalství uprchla do horního pokoje, který jsme pak zavřeli.

Uplynul den a noc. Kočka nahoře, pes dole. Kočka ani nejedla, ani nevyměšovala. Ležela přitisknutá k zemi pod postelí v horním pokoji. Takhle to nejde, řekl jsem si. Niki musí pochopit, že Mája je člen rodiny a ne kořist. Musí si na sebe zvyknout. Musí si kočku očichat. Ale jak to udělat, aby po ní nechňapla a nezakousla ji? Mohl jsem kočku držet v náručí, ale obával jsem se, že by zpanikařila, vykroutila se mi a scéna z Toma a Jerryho by se opakovala. A já bych si ošetřoval zakrvácenou tvář či ruce.

Dám Máju do přepravky, napadlo mne. Tam pes kočce neublíží, kočka neuteče a budou moci se navzájem očichat. Jak jsem řekl, tak udělal. Niki při pohledu na kočku v přepravce divoce zařvala a vrhla se s vyceněnými tesáky na přepravku. Kočka uvnitř vřeštěla také, snažila se utéci, ale nebylo kde. Vrhala se tělem na stěny přepravky co nejdále od psa takovou sílou, že přepravku převrhla. Pes se nedal zastavit. Nakonec jsem ho chytil za obojek a vzpouzejícího se a divoce štěkajícího odtáhl pryč. Kočka v přepravce utrpěla nervový šok.

Následující týden žila kočka nahoře v pokoji a pes opanoval dolní patra domu. Trvalo tři dny, než začala jakž takž jíst. Dnes je osmý den. Nechávám teď dveře do pokoje otevřeny. Pes tam několikrát vyběhl, kočku na nejvyšším kusu nábytku poznal, ale už neštěkal. Kočka se už osměluje. Dnes sešla poprvé dolů, ale pes ji opět zahnal nahoru. Uvidíme, jak to půjde dál.

Niki se stala mou kamarádkou

Po prvním nepříliš dobrém začátku se situace mezi Niki a mnou sluníčkově vyjasnila. Niky už před mou rukou necuká. Naopak. Nechává se ráda hladit, drbat za ušima, převalí se na zem a důvěřivě vystrkuje břicho, strká mi čumák před tvář a snaží se mě olíznout. Nehne se ode mne, jak je den dlouhý. Kam jdu, tam jde Niki v patách. Je neuvěřitelné, jak rychle jsme si na sebe zvykli. Denně chodíme na dlouhé vycházky, začínám ji učit jednoduchým povelům (byla naprosto nevycvičená), na procházkách ji dávám volnost. Nejde na řemínku, běží volně vedle nohy. Důvěřuji ji. A doufám, že to ocení. Samozřejmě, často zahlédne v dálce veverku, ptáka či psa a to se s obrovskou vervou rozběhne. Mohu se ukřičet, dělá, že neslyší. Je to špatné, vím. Ale také vím, že pokud se psa nepodaří vyrušit, odvést pozornost od subjektu, nějak zaujmout před tím, než vystartuje, jen velmi přísně vycvičený pes by se dokázal vrátit na zavolání. U většiny psů ve chvíli, kdy sledují kořist, převládnou instinkty.

Nicméně se její kázeň zlepšuje a to doslova den po dni. Ve většině případů na zavolání reaguje a přibíhá s obrovskou radostí vrtíc ohonem. Drží se u nohy a poslouchá, co jí cestou povídám. Myslím, že psi rozumí mnohem více, než jsme ochotni si přiznat. Poslouchají tón hlasu, z toho vycítí mnohé. Slova, jejich význam, nejsou důležitá. A tak chodíme na procházky a povídáme si. Nebo sedím u počítače a Niki podřimuje v křesle. Nebo jdeme na zahradu, kde pronásleduje veverky, či trénujeme základní povely. Jsem s ní rád a myslím, že i ona je ráda se mnou. Bude to dobrý pes.

Niki nejí

Večer první den jsem dal Niki do jedné misky granule a do druhé půlku konzervy, kterou mi přibalil bývalý majitel. Niki jídlo očichala a poněkud štítivě a jakoby nerada snědla. Ráno se to opakovalo. A večer také. Měl jsem pocit, že jí to děsně nechutná, ale nechce urazit, je dobře vychována, tak si to nějak vnutí. Přivezl jsem z obchodu 12 různých značek psí stravy. Všechny kvalitní, žádný junk food. Otevřel jsem první. Niki čichla a odešla. Ten den nejedla nic. Druhý den ráno bylo jídlo v misce oschlé.

Dobrá, zkusíme jinou značku. Otevřel jsem další konzervu. A další den další. Každou jsem po dni vyhodil. Niki nejí. Uběhlo pět dnů, kdy se mi nepodařilo vnutit Niki ani sousto. Začínal jsem propadat panice. Niki nevypadala hladově ani nešťastně, naopak, každým svým pohybem dávala najevo, jak se jí v novém domově líbí, nesmutnila. Jen prostě – nejedla.

Sedmý den jsem volal původnímu majiteli. Čím ji krmí? Má prý ráda chleba a rohlíky, řekl mi. Dobrá, mohu psu občas dát rohlík nebo chleba, ale hlavní jídlo to přece není. Ne, ne, ujistil mě majitel, hlavní jídlo jsou prý granule, které mi přibalil. Konzervu dával jednou za měsíc. Jenže těch granulí se Niki za celý týden nedotkla. Tak nevím...

Návštěva

Při tom mém telefonním dotazu po krmení z majitele vypadlo přání: rád by Niki viděl. No tohle... Říkal jasně „za několik měsíců“ a je to teprve týden. Ale souhlasil jsem. Že přijede večer.

Přijel. Niki ho vítala tak, že jsem začínal žárlit. Takové nadšení dokáže předvést jen pes. Po minutě divokého tancování, radostného rafání, skoků a lízání obličeje, se nakonec oprostil od poskakující Niki. A jestli by mohl také zavolat manželku, prý je v autě. Samozřejmě, řekl jsem. Přišla. Nastalo druhé kolo nadšeného vítání. Přinesla dvě tašky. V jedné bylo asi 15 kusů bílého pečiva. V druhé deka a ještě nějaké drobnosti. A pak se nesměle zeptala, jestli by mohli přijít i děti. Jsou prý v autě. Dobrá, ať přijdou. Třetí kolo vítání. Pak se všichni, celá rodina, v kruhu semkla kolem Niki na zemi v kuchyni a ta blahem nevěděla, koho dřív olíznout.

Ba ne, došlo mi, měli ji rádi. A mají. A chybí jim. Niki slupla tři obří rohlíky, které jí přinesli. A mně bylo najednou jasno, proč nejedla. Ona ty granule možná v misce měla, ale jejím hlavním chodem býval rohlík. Ach ouvej.

Byl jsem rád, když odešli. Niki teď smutně leží v křesle. Je vidět, že nechápe. Nechápe, proč zde zůstává, co provedla, že si ji její smečka neodvedla s sebou. Je mi jí líto. A trošku se bojím, že si Vietnamci svůj dar rozmyslí a budou chtít Niki zpátky. Ach jo. Život člověka je složitý a život psa někdy ještě více.