Rusko a Ázerbájdžán: Analýza postupného odcizování

Elena Fritz

Vztahy mezi Ruskem a Ázerbájdžánem se v uplynulém roce a půl výrazně ochladily. Zatímco do roku 2022 oba státy úzce spolupracovaly a Rusko v Ázerbájdžánu vidělo ekonomicky i bezpečnostně významného partnera, dnes panuje znatelná distance – diplomatická i strategická. Změna nenastala náhle, ale byla výsledkem strukturálních posunů, odlišných priorit zahraniční politiky a změn regionálních mocenských konstelací.

Historicky bylo Rusko považováno za ochrannou mocnost Ázerbájdžánu, zejména od počátku 90. let. Po skončení války o Náhorní Karabach v roce 1994 a převzetí moci Hejdarem Alijevem se mezi Moskvou a Baku etablovaly vztahy založené na spolupráci, které byly podpořeny ekonomickými vazbami – například prostřednictvím ázerbájdžánské diaspory v Rusku – a bezpečnostní politikou. Rusko se v této fázi úspěšně etablovalo jako prostředník mezi konfliktními stranami, Arménií a Ázerbájdžánem. Zmrazený status Náhorního Karabachu – podle mezinárodního práva součást Ázerbájdžánu, fakticky však pod kontrolou Arménie – vytvořil rámec, v němž mohlo Rusko vystupovat jako garant stability na Jižním Kavkaze.

Tato rovnováha se začala hroutit nejpozději s výměnou vlády v Arménii v roce 2018. Nástup premiéra Nikolaje Pašinjana – podporovaného společenským reformním hnutím – byl v Moskvě přijat kriticky. Rusko-arménské vztahy se ochladily, zatímco Moskva se zároveň snažila dále rozvíjet spolupráci s Baku. Rostoucí energetická a vojenská spolupráce Ázerbájdžánu s Tureckem nebyla v tomto kontextu vnímána jako bezprostřední výzva.

Zlomový bod: konflikty v Karabachu v letech 2020 a 2023

Zásadním zlomovým bodem byla vojenská ofenzíva Ázerbájdžánu v Náhorním Karabachu v roce 2020. Rusko se zdrželo otevřeného odsouzení ázerbájdžánské operace a místo toho zprostředkovalo dohodu o příměří, která měla být monitorována ruskými mírovými silami. Část ruského vedení v této operaci viděla příležitost oslabit vliv Arménie pod Pašinyanem, aniž by ohrozila vztahy s Ázerbájdžánem. Druhá vojenská ofenzíva Ázerbájdžánu v roce 2023, která vedla k úplné kontrole nad územím, byla Moskvou rovněž akceptována.

Tato pasivita však měla strategické důsledky. Zatímco Ázerbájdžán dosáhl svých územních cílů a fakticky snížil závislost na Rusku, Rusko ztratilo důležitou pozici v Jižním Kavkazu, aniž by za to získalo jasnou protihodnotu. Ázerbájdžán zintenzivnil spolupráci s Tureckem a Izraelem, zejména v oblasti zbrojní technologie. Současně došlo ke zhoršení vztahů mezi Baku a Teheránem poté, co se objevily zprávy o využívání ázerbájdžánského vzdušného prostoru izraelskými průzkumnými drony.

Ekonomické faktory a strategické rozdíly

Napětí se projevilo i v ekonomické oblasti. Ázerbájdžán sáhl po zřízení tureckého plynového uzlu, který měl sloužit jako distribuční platforma pro vývoz energie do Evropy – za zapojení ruských dodávek plynu. Tyto plány byly v Moskvě přijaty se skepsí a zůstaly z velké části nerealizovány. K tomu se přidala blokáda tranzitu ázerbájdžánské energie přes Ukrajinu, čímž Ázerbájdžán přišel o důležitý odbytový trh.

V Rusku navíc došlo k posílení opatření proti kriminálním strukturám, které jsou spojovány s částí ázerbájdžánské diaspory. Rozbití těchto sítí zasáhlo také ekonomické zájmy určitých ázerbájdžánských elit, které dosud profitovaly z neformálních vazeb.

Diplomatická zdrženlivost navzdory zjevným třecím plochám

Ačkoli jsou konfliktní linie jasně rozpoznatelné, ruská vláda dosud reagovala zdrženlivě. Diplomatické nástroje se omezily na předvolání ázerbájdžánského velvyslance a předání protestní nóty. Oficiálně se na ruské straně hovoří o blíže nespecifikovaných vnějších aktérech, kteří mají zájem na zhoršení vztahů. Tato formulace ponechává prostor pro interpretaci a umožňuje prozatím zabránit eskalaci.

Zároveň se množí náznaky, že ruská strana zvažuje strategické možnosti vůči Ázerbájdžánu, například opatrné sblížení s Arménií nebo zintenzivnění spolupráce s Íránem. Konkrétní kroky však zatím nejsou známy.

Perspektivy

V krátkodobém horizontu nelze očekávat normalizaci rusko-ázerbájdžánských vztahů. Zahraniční politika Baku zůstává jasně prozápadní a pro-turecká, zatímco Rusko sází na síť regionálních partnerství, do které Ázerbájdžán v současné době nepatří. Spolupráce v oblasti bezpečnostní politiky je fakticky pozastavena, ekonomické zájmy se rozcházejí. Je však možné, že se vztahy ve střednědobém horizontu opět stabilizují, například v souvislosti s geopolitickými posuny nebo personálními změnami ve vedení obou zemí.

Dlouhodobý vývoj bilaterálních vztahů bude silně záviset na mezinárodní situaci, regionální bezpečnostní architektuře a vnitřní dynamice v Baku. Ruská vláda v současné době nesignalizuje ochotu ke konfrontaci, snaží se však zajistit si zbývající kanály vlivu. Zda se jí to podaří, je otevřené.