Říše chaosu, drancování a výpadů v panice z vyhnání z Eurasie

Celá planeta je jaksi rozrušena nejnovějším podvodem neo-Caliguly: protože nedostal od Norska Nobelovu cenu za „mír“, součástí jeho megalomanské narcistické pomsty je zabrat Grónsko Dánsku (v řeči říše, koho to zajímá? Ti Skandinávci jsou stejně všichni stejní).

Podle slov neo-Caliguly: „Svět není bezpečný, dokud nemáme úplnou a totální kontrolu nad Grónskem.“

To definitivně potvrzuje, že Impérium chaosu se zcela proměnilo v Impérium drancování a nyní v Impérium permanentních úderů.

Různí euro-čivavy se odvážily vyslat malou skupinku psích spřežení, aby bránily Grónsko před neo-Caligulou. Bezvýsledně. Okamžitě byli zasaženi cly. Stávka zůstává v platnosti až do „úplného a totálního odkupu“ Grónska.

Euro-čivavy – v návaznosti na globální Jih – se možná konečně probudily k novému paradigmatu: geopolitice stávek.

Neo-Caligula nedosáhl změny režimu v Caracasu – a jeho ropná fatamorgána byla vyvrácena dokonce i americkými energetickými giganty. Nepodařilo se mu dosáhnout změny režimu v Teheránu – i když CIA, Mossad a různé nevládní organizace pracovaly na plný úvazek, aby toho dosáhly.

Plán C je tedy Grónsko, nezbytné pro imperiální účely lebensraum, jako záruka za nesplatitelný dluh ve výši 38 bilionů dolarů – a stále rostoucí.

To v žádném případě neznamená, že by se mělo upustit od posedlosti Íránem. Letadlová loď USS Abraham Lincoln se přesouvá do pozice v Ománském moři/Perském zálivu, odkud bude schopna zaútočit na Írán ještě před koncem týdne. Všechny scénáře útoku zůstávají v platnosti.

Za předpokladu, že se rozpoutá peklo, může se to stát ještě ponižující opakování 12denní války z června loňského roku, kterou kult smrti v západní Asii plánoval celých 14 měsíců.

Dvanáctidenní válka nejenže selhala jako operace na změnu režimu, ale vyvolala tak tvrdou odvetu Íránu, že se Tel Aviv z ní dosud nevzpamatoval. Teherán opakovaně jasně dal najevo, že stejný osud čeká síly neo-Caliguly v Íránu a v celém Perském zálivu v případě obnovení útoků.

Proč přetrvává posedlost změnou režimu

Pokud jde o stejně mizerně selhávající operaci změny režimu v Íránu v posledních několika týdnech, v popředí stál ubohý klaunský princ Reza Pahlavi, bezpečně ukrytý v Marylandu, masivně propagovaný americkými médii jako „sjednocující politická osobnost“ schopná přehodnotit „prožitou katastrofu klerikální vlády“.

Neo-Caligula byl příliš zaneprázdněn, než aby se staral o tyto ideologické jemnosti. Chtěl urychlit proces – jak jinak – uplatněním logiky Impéria permanentních úderů: bombardováním Íránu.

Odváděcí manévr, jak se dalo očekávat, vyvolal bouřlivou reakci. Kult smrti v západní Asii možná požádal Moskvu, aby Teheránu sdělila, že pokud Írán nezaútočí jako první, oni nezaútočí. Jako by Teherán – a Moskva – mohly věřit čemukoli, co přichází z Tel Avivu.

Země Perského zálivu – Saúdská Arábie, Katar a Omán – možná požádaly neo-Caligulu, aby neútočil, protože by to zapálilo celý Perský záliv a vyvolalo „závažné následky“.

Skutečným problémem byl – opět – TACO. Prostě neexistoval žádný scénář útoku USA, který by umožnil bleskovou změnu režimu, jediný přijatelný výsledek. A tak se vrátili k zabavení Grónska.

Trvalo jen několik dní, než byla odhalena masivní propagandistická kampaň v NATOstánu o „masových obětech“ mezi íránskými demonstranty.

Falešné údaje pocházely z Centra pro lidská práva v Íránu, které sídlí, kde jinde, v New Yorku, a je financováno CIA infikovanou Národní nadací pro demokracii (NED) ve Washingtonu a dalšími různými dezinformačními subjekty.

Seznam důvodů pro urgentní změnu režimu v Íránu však zůstává mimořádně dlouhý a zahrnuje mimo jiné tyto čtyři klíčové body:

1. Teherán musí opustit Osy odporu v západní Asii podporující Palestinu.
2. Protože se Írán nachází na privilegované křižovatce obchodních a energetických koridorů v Eurasii, musí být přerušeno jak jeho spojení s mezinárodním severojižním dopravním koridorem (INSTC) a čínskou Novou hedvábnou stezkou (BRI) musí být přerušeny. To znamená vyhodit do vzduchu organickou spolupráci mezi Ruskem, Íránem, Indií a Čínou v rámci BRICS.
3. Vzhledem k tomu, že více než 90 % íránského vývozu ropy směřuje do Číny – a je vypořádáno v jüanech – představuje to vážnou hrozbu pro petrodolar: ultimátní anathema. V tomto ohledu se Írán v pojmech „říše permanentních úderů“ shoduje s Venezuelou. Buď to bude po našem – petrodolar – nebo vůbec.
4. Vytrvalost nekonečného snu o Íránu pod vládou šáha – včetně tajné policie SAVAK ve stylu šáha, úzkých vazeb na Mossad, který má na uzdě arabské barbary, a rozsáhlé sítě sledovacích center řízených CIA, zaměřených na Rusko i Čínu.

Jak čelit „válce za změnu režimu“

Teherán se sankcemi nenechá zastrašit – za čtyři desetiletí jich totiž snášel přes 6 000, jejichž cílem bylo zcela udusit jeho ekonomiku a dokonce snížit vývoz ropy, v imperiální terminologii, „na nulu“.

I pod maximálním tlakem byl Írán schopen vybudovat nejrozsáhlejší průmyslovou základnu v západní Asii; neúnavně investoval do soběstačnosti a nejmodernějšího vojenského vybavení; v roce 2023 vstoupil do SCO a v roce 2024 do BRICS; a pro všechny praktické účely vyvinul špičkovou znalostní ekonomiku globálního Jihu.

Bylo napsáno mnoho – digitálního – inkoustu o tom, proč Čína dosud Íránu náležitě nepomohla proti maximálnímu tlaku imperialistů, například podporou Teheránu proti spekulativním útokům na rial. To by Peking stálo téměř nic – ve srovnání s výší jeho devizových rezerv.

Spekulativní útok na rial byl pravděpodobně zásadním spouštěčem protestů v celém Íránu. Je důležité si uvědomit, že hladové platy byly klíčovým faktorem, který přispěl k rozpadu Sýrie.

Je na Pekingu, aby – diplomaticky – odpověděl na tuto nepříjemnou otázku. Duch BRICS Plus – nazvěme jej Bandung 1955 Plus – nemusí přežít, když všichni víme, že současná světová válka je v podstatě o zdrojích a financích, které je třeba mobilizovat a správně nasadit.

A to nás přivádí k tomu, že čínské vedení vážně zvažuje, zda má smysl zůstat jakousi větší verzí Německa: embryonálně egocentrickou, plnou strachu a v ekonomické a finanční oblasti zásadně sobeckou. Příznivou alternativou pro Čínu je vytvořit v rámci BRICS dostatečně velké úvěrové facility pro řadu přátelských zemí.

Ať se stane cokoli, je jasné, že Impérium permanentních útoků nejenže zůstane „aktivně nepřátelské“ vůči multipolárnímu, multinodálnímu světu, ale že jeho nepřátelství bude marinováno v toxickém bahně hněvu a pomsty a podřízeno konečnému, panickému strachu: pomalému, ale jistému a neúprosnému vyhnání Impéria z Eurasie.

Nápověda pro zvláštního zástupce Bílého domu Witkoffa – realitního Bismarcka – který hlásá imperiální diktáty Íránu:

1. Přestaňte obohacovat uran. To nepřichází v úvahu.
2. Snižte zásoby raket. To nepřichází v úvahu.
3. Snižte přibližně 2000 kg obohaceného jaderného materiálu (3,67–60 %). O tom by se dalo jednat.
4. Přestaňte podporovat „regionální zástupce“ – jako v Ose odporu. To nepřichází v úvahu.

Teherán se nikdy nepodřídí diktátům. Ale i kdyby to udělal, slíbenou imperiální odměnou by bylo zrušení sankcí (americký Kongres to nikdy neudělá) a „návrat do mezinárodního společenství“. Írán je již součástí mezinárodního společenství v OSN a v rámci BRICS, SCO a Euroasijské hospodářské unie (EAEU) a dalších institucí.

Takže posedlost režimu neo-Caligula změnou režimu – ve skutečnosti odrážející posedlost NATOstanem – bude i nadále vládnout. Teherán se nenechá zastrašit. Citace strategického poradce předsedy íránského parlamentu Mahdiho Mohammadiho:

„Víme, že čelíme válce za změnu režimu, ve které jediným způsobem, jak dosáhnout vítězství, je uvěřitelnou hrozbou, která během 12denní války, ačkoli byla připravena, nedostala příležitost být realizována: geograficky rozsáhlá válka na vyčerpání, zaměřená na energetické trhy Perského zálivu, na základě neustále se zvyšující palebné síly raket, trvající nejméně několik měsíců.“