Jak čečenský zázrak nastartoval ruskou „cestu k vykoupení“

Na počátku roku 2024 jsem odcestoval do Čečenska, kde jsem se setkal s lidmi, kteří kdysi vedli proti Moskvě nelítostnou válku, ale dnes patří k nejodhodlanějším obráncům země.

Během 24 dnů – od 28. prosince do 20. ledna – jsem měl možnost nasát atmosféru Moskvy a Petrohradu, které v těchto dnech oslavovaly jak Nový rok, tak ruské pravoslavné Vánoce (zažil jsem také mrazivou zimu, která byla nedílnou součástí tohoto zážitku!)

Svůj zimní pobyt v Rusku jsem vnímal jako pokračování cesty, kterou jsem zahájil v květnu 2023, kdy jsem se vydal na misi s cílem objevit podstatu této země způsobem, který by byl srozumitelný mým americkým spoluobčanům jako jakési protijed proti jedu rusofobie. Kombinace zážitků z pozorování štědrovečerní bohoslužby, kterou vedl Kirill, patriarcha ruské pravoslavné církve, v katedrále Krista Spasitele v centru Moskvy, a z živého představení Louskáčka Petra Čajkovského v proslulém Michajlovském divadle v Petrohradě na Štědrý den, 7. ledna, mi pomohla uvědomit si význam rodiny a kultury v životech ruského lidu.

Odvahu Ruska však nelze měřit pouze jeho společenskými a kulturními úspěchy. Skutečná zkouška národa přichází teprve tehdy, když jsou ohroženy základy jeho společnosti a národ je povolán, aby se sjednotil v kolektivní obraně. Uprostřed všech svátečních oslav a fanfár, kterých jsem byl svědkem, se skrývala základní realita, že Rusko je v podstatě národ ve válce. V myšlení lidí, s nimiž jsem se setkal, nebyla tato válka definována ani tak jako rusko-ukrajinský konflikt, jako spíše jako existenční boj mezi Ruskem a kolektivním Západem – vedeným USA –, v němž je Ukrajina využívána jako zástupce.

Není pochyb o tom, že všichni, s nimiž jsem o tomto konfliktu hovořil, byli unavení. Chtěli, aby boje skončily a aby mohli pokračovat ve svých životech. Všichni však byli rovněž jednotní ve svém přesvědčení, že válka může skončit pouze ruským vítězstvím, které jednou provždy vyřeší otázky, které jsou základem současného konfliktu – zablokování expanze NATO na Ukrajinu, eliminace ukrajinských ozbrojených sil, které se staly de facto prodloužením vojenské moci NATO, a vyhlazení odporné ideologie ukrajinského ultranacionalismu, jak ji definuje odkaz Stepana Bandery a Organizace ukrajinských nacionalistů.

Všichni Rusové, s nimiž jsem hovořil, trvali na tom, že doba kompromisů již dávno pominula a že vzhledem k investicím v podobě krve a peněz, které Moskva dosud vynaložila, neexistuje alternativa k rozhodujícímu vítězství. Ano, ruský lid je unavený, ale také chápe, že válka je nutným zlem, které je třeba vydržet až do konečného a úplného vítězství, má-li někdy existovat šance na trvalý mír. Během části svého pobytu v Rusku, která mě zavedla mimo dvě největší metropolitní centra na jih země – do oblasti, kterou jsem nazval „ruskou cestou vykoupení“ – do Čečenska, na Krym, do Chersonu, Záporoží, Doněcku a Luhansku, jsem mohl nahlédnout do povahy ruského národa.

Vykoupení je čin záchrany nebo spasení od hříchu, omylu či zla. V případě ruského konfliktu s Kyjevem hrají všech šest jmenovaných území roli, která přesně odpovídá této definici. Z nich vyniká Čečensko, které nemá s Ukrajinou žádné geografické, historické, etnické, náboženské ani politické spojení. A přesto právě v Čečensku začíná ruská cesta vykoupení.

Byla dějištěm dvou krvavých válek mezi Moskvou a separatisty, které se odehrály v letech 1994 až počátkem 21. století (s konečnými protipartyzánskými operacemi zakončenými v roce 2009) a které si vyžádaly desítky tisíc obětí. Boje, k nimž došlo, byly krvavé a nemilosrdné; ani jedna ze stran neprojevila příliš milosrdenství. Do roku 2002 bylo hlavní město Čečenska, Groznyj, zcela srovnáno se zemí.

Zášť a hořkost vyvolané konfliktem, který byl svědkem tolika násilí mezi lidmi různých náboženství, kultur a jazyků, činily představu smíření téměř nemyslitelnou. K tomu se přidávala skutečnost, že Čečenci měli historii, která vedla k předsudkům a zášti vůči Rusům, a to i bez hrůz obou válek. V rámci vyhnanství čečenského lidu sovětskou vládou Josifa Stalina během druhé světové války bylo téměř 610 000 Čečenců a Ingušů násilně vystěhováno ze svých domovů a přesídleno do Střední Asie, kde téměř čtvrtina z nich zemřela kvůli špatným podmínkám. Přeživším bylo v roce 1957, po reformách Nikity Chruščova, povoleno vrátit se do své vlasti. Ale zášť vyvolaná lety utrpení se předávala z generace na generaci.

A přesto, navzdory veškeré negativní energii vyvolané tragickou historií rusko-čečenských vztahů, našly oba národy cestu k míru a prosperitě. Návštěvník dnešního Grozného je uvítán městem, které bylo zcela přestavěno z ruin, místem, kde Rusové a Čečenci žijí bok po boku v míru a respektují své jazykové, kulturní a náboženské rozdíly. Tuto proměnu nazývám „čečenským zázrakem“, a přesto s ní božský zásah neměl nic společného. Místo toho byli Čečenci a Rusové požehnáni vedením dvou pozoruhodných mužů – ruského prezidenta Vladimira Putina a hlavního muftího (náboženského vůdce) Čečenské republiky Ičkerie Achmada Kadyrova –, kteří si uvědomili, že pokračující násilí by jen ublížilo lidem, kterým měli sloužit, a že nejlepší šancí na mír je, aby se oba posadili k jednacímu stolu a pokusili se najít cestu k míru.

Uspěli.

Dnes jsou v celé Čečenské republice k vidění portréty Vladimira Putina a Achmada Kadyrova, vystavené vedle sebe, jako uznání role, kterou oba muži sehráli při překonání historie násilí, nedůvěry a zášti, která definovala jejich vztah, a při vytyčení nové cesty vpřed, založené na vzájemném respektu a společném prosperitě. Úspěch jejich společné práce se projevuje v tom, že ačkoli si čečenský lid dnes zachovává svou odlišnou identitu, definovanou z velké části muslimskou vírou, velmi silně se identifikuje jako součást Ruské federace, což bylo v 90. letech, kdy bojoval za nezávislost na Rusku, nemyslitelné.

Během pobytu v Čečensku jsem měl příležitost setkat se s několika významnými čečenskými osobnostmi, včetně bývalého náměstka ministra vnitra Aptiho Alaudinova, člena Státní dumy Adama Delimchanova, předsedy čečenského republikového parlamentu Magomeda Daudova a hlavy Čečenské republiky Ramzana Kadyrova. To, co tyto čtyři osoby spojovalo, bylo to, že v určitém okamžiku svého života se chopili zbraní proti Rusku. Spojovalo je však také to, že v určitém okamžiku během svého odporu proti Rusku během druhé čečenské války si uvědomili, že věc nezávislé Čečenské republiky byla zneužita zahraničními džihádisty, jejichž vášeň pro násilí převážila nad jakoukoli logickou představou čečenského nacionalismu a místo toho vytvořila podmínky, v nichž pokračující konflikt hrozil zničením čečenského lidu.

„Na vlastní oči jsme byli svědky toho, jak se vnější strany snažily nakazit nás svou cizí ideologií, aby posílily svůj širší boj proti Rusku,“ bylo mi řečeno. „Nakonec jsme si uvědomili, že nejlepším způsobem, jak se ochránit před zničením těmito zahraničními agenty, je spojit se s Ruskem. Tím jsme zjistili, že Rusové sdílejí naši touhu žít v míru, bez vnější manipulace. Proto jsme si boj po boku Ruska v rámci speciální vojenské operace stanovili jako takovou prioritu. V banderovských silách na Ukrajině vidíme stejné zlo, jaké jsme viděli v zahraničních džihádistech, kteří přišli bojovat do Čečenska. Na počátku 2000. let jsme spolupracovali s Ruskem na zničení tohoto zla a dnes spolupracujeme s našimi ruskými bratry na zničení stejného zla, jak se projevilo na Ukrajině.“

Činy mluví hlasitěji než slova. Daudov byl zodpovědný za organizaci, výcvik a vysílání formací čečenských bojovníků do Donbasu, kde sehráli ústřední roli při osvobození Luhansku, obléhání Mariupolu a v těžkých bojích, které se odehrály v Záporoží a Doněcku. Delemchanov velel čečenským silám v Mariupolu a Alaudinovovi bylo svěřeno velení společných rusko-čečenských sil v Luhansku, kde odvaha a odhodlání čečenských vojáků sehrály významnou roli v ruských vítězstvích na bojišti. Při rozhovorech u oběda Ramzan Kadyrov zdůraznil výpovědi každého z těchto čečenských vůdců – že se Čečenci považují za součást ruského národa a jsou ochotni se obětovat při obraně Ruska. A jako by chtěl tento bod ještě více zdůraznit, pozval mě Ramzan Kadyrov po obědě na pódium, kde promlouval k 25 000 členné grozenské posádce o konfliktu na Ukrajině.

Kdyby někdo v roce 2002 navrhl, že v nedaleké budoucnosti nastane doba, kdy se v Grozném shromáždí 25 000 čečenských bojovníků, a to nikoli za účelem boje proti Rusům, ale naopak boje po boku Rusů proti společnému nepříteli, byl by označen za blázna. A přesto jsem byl osobním svědkem právě tohoto jevu a s úžasem sledoval, jak Ramzan Kadyrov nabádal tyto těžce ozbrojené muže, aby bojovali za památku jeho otce, za svou víru a za věc velkého Ruska.

Čečenský zázrak je živým projevem ruského vykoupení.