Budoucnost Středního východu

Po několik měsíců se Barack Obama pokoušel změnit americkou politiku na Středním východě, aby zlikvidoval Islámský emirát za pomoci Sýrie. Ale nemůže to udělat, částečně proto, že léta říkal, že prezident Assad musí odejít, a zadruhé proto, že jeho regionální spojenci podporují Islámský emirát proti Sýrii. Nicméně věci se pomalu vyvíjí, takže by měl být schopen to učinit brzy. Tudíž se zdá, že všechny státy, které podporovaly Islámský emirát, s tím přestaly, což otevřelo cestu pro nové rozdání karet.

Svět očekává uzavření komplexní dohody mezi Washingtonem a Teheránem – pod podivnou záminkou ukončení vojenského jaderného programu, který neexistoval od konce války s Irákem (1980-1988). Měla by se zaměřit na ochranu Izraele, výměnou za uznání íránského vlivu na Středním východě a v Africe.

Nicméně k tomu by mělo dojít teprve až po izraelských volbách 17. března 2015. Předpokládaná porážka Netanyahua by obnovila vztahy mezi Washingtonem a Tel Avivem a usnadnila dohodu s Teheránem.

V tomto kontextu se americká elita pokouší dohodnout budoucí politiku, zatímco evropští spojenci Spojených států se připravují na přizpůsobení se tomu, co bude novou americkou politikou.

Hledání konsensu v USA

Po dvou letech nekonzistentní politiky se Washington pokouší dosáhnout konsensu ohledně toho, jaká by měla být politika na „rozšířeném Středním východě“.

• 22. října 2014 Rand Corporation, hlavní mozkový trust vojensko-průmyslové lobby, dramaticky změnil svůj postoj. Po prosazování zničení Syrské arabské republiky se nyní údajně říká, že nejhorší věcí, která by se mohla Spojeným státům a Izraeli přihodit, je pád prezidenta Assada (1).
• 14. ledna 2015 Leslie Gleb, emeritní profesor CFR, klubu americké elity, varoval před rozdělením Obamovy vlády, které ohrožuje jeho autoritu ve světě. Obhajoval jakousi novou „Baker-Hamiltonovu komisi“, která by přehodnotila zahraničí politiku odshora dolů. (2)
• 24. ledna New York Times uveřejnily úvodník podporující nový směr Rand Corporation a vyzvaly k naprosté změně politiky ve vztahu k Sýrii. (3)
• 6. února Obamova vláda uveřejnila svoji novou strategickou doktrínu. Již nebudou garantovat bezpečnost Izraele zničením Sýrie, ale tím, že vytvoří regionální vojenskou alianci se sionistickými muslimskými monarchiemi. Nanejvýš by mohl být Islámský emirát (Daesh) použit k zabránění, aby si Sýrie příliš vyskakovala a opět se chopila regionální politické role. (4)
• 10. února National Security Network (NSN), dvoustranický mozkový trust, který se pokouší vysvětlit geopolitiku ve Spojených státech, uveřejnil zprávu o všech případných možnostech ohledně Islámského emirátu. Zrecenzoval čtyřicet expertních názorů a došel k závěru, že je nutno „zadržet a zničit“ Islámský emirát zprvu spoléháním se na Irák, pak na Sýrii a Bashara al Assada. NSN byla založena Rand Beers, bývalým poradcem Johna Kerryho, dnes ministra bezpečnosti otčiny. (5)
• 11. února Obamova vláda předložila v kongresu požadavek na použití vojenské síly proti Islámskému emirátu, který odsunul do zapomnění myšlenku na svržení prezidenta Assada a zničení Sýrie. (6)
• 23. února nový ministr obrany Ashton Carter svolal experty na pracovní oběd. Naslouchal jejich radám 5 hodin, aniž by odhalil vlastní názor. Pan Carter měl v úmyslu osobně vyšetřit práci CSN. Mezi jeho hosty byl nejen bývalý americký velvyslanec v Sýrii Robert S. Ford a staří braši z mozkových trustů, ale také Clare Lockhart, známá svými vazbami na svět financí; a rovněž prezident Columbia School of Journalism Steve Coll, aby vyhodnotil reakci médií. (7)

Co se změnilo na zemi

Během posledních měsíců se v terénu změnilo několik faktorů.

• „Umírněná syrská opozice“ zcela zmizela. Byla pohlcena Daesh do té míry, že Spojené státy nemohou najít bojovníky na výcvik pro vybudování „nové Sýrie“. Bývalý velvyslanec Robert S. Ford (nyní zaměstnanec mozkového trustu AIPAC), který organizoval protesty v r. 2011 a podpořil konec „umírněné opozice“, oficiálně změnil svůj postoj. Nyní si myslí, že jedinou skutečnou opozicí v Sýrii jsou džihádisté, které by bylo extrémně nebezpečné dále vyzbrojovat. (8) Při zpětném pohledu se zdá, že výraz „umírněná opozice“ znamenal nikoliv civilizované bojovníky, ale Syřany připravené zradit svoji zemi v alianci s Izraelem. Ti z toho ve skutečnosti žádnou záhadu nečinili. (9) Od počátku byla tato opozice vedena de facto členy al-Kajdy (jako Libyjec Hakim Belhaj a Iráčan Abu Bakr al-Baghdadi) a páchala ta nejhorší zvěrstva (včetně kanibalismu). (10) Nyní jsou všichni tito vůdci zodpovědní za Islámský emirát.
• 28. ledna 2015 (kdy Hizballah reagoval na zavraždění několika vůdců v Sýrii) Izrael přestal podporovat džihádistické organizace v Sýrii. Po tři a půl roku jim Tel Aviv dodával zbraně, léčil jejich zraněné ve vojenských nemocnicích, podporoval jejich operace svým letectvem – a, nakonec, je pověřil zabezpečením svých hranic na Golanech na úkor sil OSN.
• Nový král Saúdské Arábie, Salman, 30. ledna 2015 zapudil prince Bandara a zakázal komukoliv podporovat Islámský emirát. Království tak přestalo hrát roli organizování mezinárodního terorismu; roli, která mu byla svěřena CIA po íránské islámské revoluci v r. 1979 a která byla jeho úhelným kamenem po 35 let.
• Stejně i Turecko se zdá, že od 6. února a po rezignace šéfa MIT, tajných služeb, Hakana Fidana přestalo podporovat džihádisty. Navíc v noci z 21. na 22. února turecká armáda ilegálně vstoupila do Sýrie a pronikla asi 30 kilometrů, aby odvezla popel Suleimana Shaha, děda zakladatele Osmanské říše, jehož pozůstatky mu náleží podle Ankarské smlouvy (1921). Navzdory působivé demonstraci síly turecká armáda nebojovala s Islámským emirátem, který oblast kontroluje. Pozůstatky Suleimana Shaha nebyly repatriovány, ale uloženy o něco dál, stále na syrském území. Tím Turecko ukázalo, že nemá v úmyslu podniknout nějakou akci proti Islámskému emirátu, a zachovává si své proti-syrské ambice.

Případné americké možnosti

Ve Washingtonu je probíráno šest možností:

• Zničit Islámský emirát a zničit Sýrii; to je názor firmy Raytheon, předního světového výrobce raket, obhajovaný jejím lobbistou Stephenem Hadleym, bývalým poradcem pro národní bezpečnosti George W. Bushe. Má se vést válka bez ohledu na národní zájmy. Tento maximalistický názor není podporován žádným politickým vůdcem; je jen uváděn v médiích, aby vychýlil vážky ve prospěch co nejširší možné války.
• Stavění na Islámském emirátu, aby se zničila Sýrie, po vzoru aliancí uzavřených během vietnamské války. To je názor předsedy senátní Výboru pro ozbrojené síly Johna McCaina, navzdory vzpomínkám na pád Saigonu v r. 1975. Je to extrémně drahé (20 až 30 miliard dolarů ročně po dlouhé roky), riskantní a nepopulární. Bezprostředně by došlo k přímé intervenci Íránu a Ruska a konflikt by přešel v globální. Nikdo, dokonce ani pan McCain, není schopen vysvětlit, proč by Spojené státy měly zahájit takovou operaci, ze které by měl prospěch pouze Izrael.
• Oslabení a zničení Islámského emirátu, koordinace amerických bombardování a akcí pozemních jednotek spojenců, včetně skupin „umírněné syrské opozice“ (která již neexistuje). Pak použít tyto opoziční skupiny (?) k pouhému udržení tlaku na Sýrii. To je současný proti-teroristický postoj Obamovy vlády. Rozpočet na to činí 4 až 9 miliard ročně. Nicméně za předpokladu, že vytvořila „umírněnou syrskou opozici“, není nyní jasné, jak by americké letectvo mohlo úspěšně zlikvidovat Daesh, když nebylo schopno zničit Taliban v Afghánistánu, navzdory válce vedené již 13 let, nemluvě o případech Somálska či současné francouzské slepé uličce v Mali.
• Oslabení a zničení Islámského emirátu, koordinování amerického bombardování pouze se silami schopnými porazit ho na zemi: syrskou a iráckou armádou. To je nejzajímavější názor, protože může být podpořen jak Íránem, tak Ruskem. Obnovilo by to americkou vedoucí globální pozici, jako v „Pouštní bouři“ proti Saddamu Husseinovi a úspěšném vítězství. Nicméně by si to vyžadovalo zastavení démonizačních kampaní proti Sýrii, Íránu a Rusku. Tuto možnost podporuje CSN a jasně koresponduje s tím, co by Obamova vláda ráda udělala.
• Zadržování Islámského emirátu a jeho progresivní degradace a redukce na přijatelnou velikost. U této možnosti by bylo prioritou chránit Irák, hlavní boje by byly přesunuty do Sýrie.
• Obléhání. Již by nešlo o boj s Islámským emirátem, ale o jeho izolaci, aby se zabránilo jeho šíření. Lidé pod jeho kontrolou by pak byli ponecháni svému osudu. Je to nejúspornější řešení, ale nejméně počestné, prosazované Kennethem Pollackem.

Závěr

Tyto prvky nám nyní umožňují snadno předvídat budoucnost: během několika měsíců, možná dokonce již koncem března, by Washington a Teherán dosáhly celkové dohody. Spojené státy obnoví kontakt se Sýrií, následovány vzápětí evropskými státy, včetně Francie. Zjistíme, že al-Assad není ani diktátor, ani trýznitel. Proto bude válka proti Sýrii ukončena, zatímco hlavní džihádistické síly by byly zlikvidovány skutečnou mezinárodní koalicí. Když to vše skončí, přeživší džihádisté budou posláni CIA na ruský Kavkaz a do čínské Xinjiang.

Poznámky:

1. Alternative Futures for Syria. Regional Implications and Challenges for the United States, Andrew M. Liepman, Brian Nichiporuk, Jason Killmeyer, Rand Corporation, October 22, 2014.
2. “This Is Obama’s Last Foreign Policy Chance”, Leslie Gelb, The Daily Beast, January 14, 2015.
3. “Shifting Realities in Syria”, The Editorial Board, The New York Times Sunday Review, 24 janvier 2015.
4. National Security Strategy, White House, February 6, 2015.
5. Confronting the Islamic State. An Assessment of U.S. Strategic Options, Policy Report by J. Dana Stuster & Bill French, Foreword by Maj. Gen. Paul Eaton, National Security Network, February 10, 2015.
6. “Joint resolution to authorize the limited use of the United States Armed Forces against the Islamic State of Iraq and the Levant (Proposal)”, by Barack Obama, Voltaire Network, 11 February 2015.
7. “Ash Carter Seeks Fresh Eyes on Global Threats”, Dion Nissenbaum, Wall Street Journal, February 24, 2015.
8. “Ex-Ambassador: CIA Wrong On Not Wanting To Arm Syrian Rebels”, Akbar Shahid Ahmed, The Huffington Post, October 22, 2014.
9. « Leader Sees New Syria, Without Iran Ties », Jay Solomon et Nourmalas, Wall Street Journal, 2 décembre 2011.
10. Abbou Sakkar, commandant d’une brigade de l’Armée syrienne libre mange le cœur et le foie d’un soldat syrien sur une vidéo qu’il diffuse en mai 2013. Sur les exactions de l’Armée syrienne libre dont la presse occidentale n’a jamais rendu compte, voir la conférence de la journaliste russe Anastasia Kopova.