Amerika volila: ze dvou zel to horší

Je pravdou, že Kerry nebyl vhodný partner. Bezbarvý a měnící názory jako ponožky. Kerry byl takový, jako jeho strana. Od puče roku 2000 se demokraté ve Státech stali naprosto bezvýraznou a bezzubou stranou. Jediné, na co si ještě tak troufnou, je prosazování všeho toho liberálního balastu, který tak úspěšně rozleptává společnost zevnitř, jako jsou sňatky homosexuálů, pozitivní diskriminace apod.

Ale ať už Kerry byl jaký byl, alespoň netrpěl pocitem, že ho povolal Bůh, a že je zde, aby splnil Boží poslání. To bylo pro něj důležité plus.

V tom zvrhlém klání dvou pitomců zcela zanikl hlas třetího kandidáta. Nezávislý kandidát Nader nikdy neměl příliš mnoho šancí, ale skutečně přestal existovat v okamžiku, kdy si dovolil otevřeně označit kongresmany a senátory za loutky v rukou Izraele. Jestliže ho sdělovací prostředky i dříve ignorovaly, po jeho kritice to platilo dvojnásob. Nemluvilo se o něm. Nikdo přesně neví, co vlastně Nader hlásal, protože žádná debata se s ním nekonala. To, jak masmédia pohřbila Nadera, je krásný důkaz toho, jak důkladně Izrael drží Ameriku u huby. Nikdo, kdo se odváží kritizovat Izrael, nemůže být špičkovým politikem. Nejen v Americe.

Spolu s Bushem zůstávají tedy u kormidla i všichni nepopulární neokonzervativci, tvůrcové PNAC prosazující myšlenku "amerického míru" neboli jednoduše řečeno nadvlády Spojených států nad celým světem. Už dnes je Amerika upřímně nenáviděná ve většině států světa. A její pokračující unilaterální politika bude znamenat další, ještě větší nenávist a ještě větší izolovanost.

Z toho pohledu bude zajímavé sledovat, co udělají s ministrem zahraničí Colinem Powellem. Předpokládám, že jeho dny jsou sečteny. Nepatří totiž do vnitřního kruhu PNAC.

Sionisté si protlačili Bushe, protože doufají, že dokončí na Středním východě, co tak úspěšně začal v Iráku. Jenže i sionisté se mohou zklamat. Psal jsem tady nedávno, že se objevila fáma, že se Američané a Izraelci chystají napadnout Írán ještě před volbami. Nestalo se tak.

Ale ono se v politice nic neděje náhodou. I nečin je akce. Asi to s tím Íránem a Sýrii nebude tak horké. Zapustili tam totiž kořínky Rusové. Vy, kteří umíte anglicky, přečtěte si článek Iran: a bridge too far. Časem ten článek snad přeložím celý, zatím jen stručně. Pojednává se tam mimo jiné o raketách SS-N-22. Jsou to nadzvuké střely s rychlostí Mach 2 (někdo tvrdí Mach 3) vyvinuté k ničení letadlových lodí. Jsou deset metrů dlouhé, váží 4,5 tuny, letí ve výšce dvacet metrů nad povrchem. Jsou schopné zasáhnout cíl ve vzdálenosti 120km (některé zdroje uvádějí 250km). Mohou samozřejmě nést jadernou nálož. Mají přezdívku "nejsmrtonosnější rakety dneška". A v současné době proti nim neexistuje obrana. Tak tyhle rakety Rusové dopravili do Íránu. Samozřejmě ne proto, že by chtěli Írán nezištně ochránit, ale mají tam své zájmy. Stejně jako Čína. I do Číny prodávají Rusové své SS-N-22, a nejen ty.

Pokud by si Američané či Židé troufli, není vyloučeno, že by se se zlou potázali. Írán není bezbranná země. Zdaleka ne tak, jako byl Irák. Ani Sýrie není bezbranná. Možná, že za to, že Írán ani Sýrie nebyly dosud napadeny, vděčíme právě ruským a čínským zájmům v těchto zemích.

Zpátky k Bushovi. Takže máme před sebou další čtyři roky, ale nezoufejme. Žádný strom neroste do nebe a žádná velmoc dosud nevydržela déle než pár desítek roků. Ekonomické zákony jsou neúprosné a ideologie je neovlivní. Americká ekonomika je velmi nemocná, státní zadlužení strašlivé, obchodní bilance pasivní. Kolos na hlíněných nohou možná potřeboval právě tuto poslední injekci, aby se konečně rozpadl.

A pak, každé zlo je k něčemu dobré. Alespoň bude o čem psát. :-)