Jak jsem si nepochutnal

Ten den přišel dnes. O půlnoci předchozího dne jsem zadělal kvásek, dopoledne uhnětl těsto, odpoledne nechal kynout v ošatce a pak konečně rozpálil troubu. Pečlivě jsem si hlídal čas a teplotu, abych chleba propekl, ale nepřesušil, je to tak trošku alchymie a chce to zkušenosti. Vařit neumím, ale v tomhle jsem dobrý.

Konečně byl chleba venku. Dům se naplnil typickou vůní pečeného chleba a já se těšil, jak si večer pochutnám. Mám rád jednoduchá jídla a mezi mé nejoblíbenější patří vlastnoručně upečený chleba s máslem, jablko a bílá káva - melta. Připomíná mi to dětství. Nechal jsem horký chleba na plechu na kamnech a šel něco dělat k počítači do vedlejší místnosti. Uběhla zhruba půlhodina. Mezitím slyším z kuchyně nějaký šramot, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.

Že bych si kousek vzal? uvažoval jsem při ťukání do klávesnice, ale pak jsem to zavrhl. Za chvíli bude doma manželka, má ráda patku, tu jí vždycky přenechávám. Zatím to krájet nebudu, dokud nepřijde.

Konečně slyším klíč v zámku, a radostné poskakování psa. Niki – naše fenečka, kterou máme od ledna, náš miláček a sluníčko vítá paní domu. Niki je ten nejlepší a nejposlušnější pes, jakého jsme kdy měli. Nemohu ji vytknout ani to nejmenší. Je přátelská, hravá, miluje lidi a psy, poslouchá skoro na slovo, vždy dobře naladěna, vždy ochotná se převalit na záda a nechat se drbat na bříšku. Má jen jednu zvláštnost. Nemá ráda maso ani salámy a trvalo nám chvíli, než jsme zjistili, že nade vše miluje pečivo a vůbec všechny moučné produkty. Psí konzervy se Niki nedotkne, musíme jí vařit. A tak jí vaříme a do každé misky musíme k masu, zelenině a rýži nalámat aspoň kousek rohlíku či chleba, jinak to prostě nesní.

Vstal jsem od počítače a šel manželku přivítat. „Tak co chleba, pekl jsi?“

„Jasně, že ano. Copak to necítíš?“

„No, cítím, ale kde ho máš?“

Můj zrak padl na kamna, kde jsem chleba nechal vychladnout. Byl tam jen plech. „Ty jsi ho někde schovala?“

„Já? Vůbec jsem ho neviděla.“

Bleskově jsem propátral pohledem kuchyňskou linku, dokonce nahlédl do ledničky, ale chleba nikde. Ne, to se mi snad zdá. Vždyť tady byl kilový bochník horkého chleba, jeho vůně se ještě vznášela v místnosti. Nikdo ho nemohl nikam odnést, to je vyloučeno. Nikdo?? Napadlo mě hrozné podezření. Že by? Néé, to snad néé! Proběhl jsem dům a hledal stopy zločinu. Nic. Ale já už jsem věděl, podezření se změnilo na jistotu. Okénko do zahrady bylo otevřeno. Rozsvítil jsem v zahradě, nazul si boty a vyšel ven. A tam na konci dlážděného chodníčku rozsety v trávě byly zbytky toho, co ještě před chvilkou byl celý bochník.

„Niki!“ zařval jsem. „Ty jsi ukradla chleba!“ Točila se mi u nohou, vrtěla přátelsky ohonem. A tvářila se provinile. Poskakoval jsem vzteky jako čertík na gumě, asi jsem vypadal komicky. Co se psem, který ukradne chleba? Byla to moje chyba? Částečně. Samozřejmě jsem věděl o Nikinině vášni k pečivu, ale jednak byla už po večeři a jednak ten pecen byl horký.

Sesbíral jsem v trávě kousky, ten největší okousaný jen na třech stranách jsem očistil, okrájel v kuchyni. Nakonec co, snad to přežiji. Krajíc se z toho ukrojit nedá, ale i kousky namazané máslem se dají jíst. Takže jsem to, co zbylo, nakonec snědl. Chleba byl moc dobrý. A Niki? Ta bude za trest zítra bez snídaně. A dnes s ní nemluvím. Upřímně řečeno, nemyslím, že si z toho něco dělá.