Moje finanční kariéra

Věděl jsem to už předem, ale zvýšili mi gáži na padesát dolarů měsíčně a mne se zmocnil pocit, že ty peníze nepatří nikam jinam než do banky.

Tak jsem se vplížil dovnitř a rozhlédl jsem se plaše po úřednících. Byl jsem přesvědčen, že člověk, který si chce otevřít šekové konto, musí se nutně poradit s bankovním ředitelem.

Přistoupil jsem k přepážce označené "osobní účty".

Účetní byl dlouhý a chladně povznesený nelida. Už sám pohled na něj mě ztrémova1. Promluvil jsem hrobovým hlasem., "Můžu mluvit s ředitelem?" zeptal jsem se a významně jsem dodal: "Důvěrně." Nevím, proč jsem řekl to "důvěrně".

"Zajisté," odpověděl účetní a přivedl ho.

Ředitel byl seriózní a klidný muž. Svíral jsem v kapse svých šestapadesát dolarů, zmačkaných do kuličky.

"Vy jste ředitel?" oslovil jsem ho. Bůh ví, že jsem o tom nijak nepochyboval.

"Ano," přisvědčil.

"Můžu s vámi mluvit," zeptal jsem se, "důvěrně?" Nechtěl jsem to "důvěrně" znovu opakovat, ale když už jsem s ním mluvil, ztratila by bez toho otázka smysl.

Ředitel se na mne podíval znepokojeně. Myslel si, že mu chci odhalit nějaké strašné tajemství.

"Pojďte se mnou!" vybídl mě a zavedl mě do soukromé kanceláře. Otočil klíčem v zámku.

"Tady nás nikdo nemůže rušit," poznamenal, "posaďte se!" Posadili jsme se oba a dívali jsme se jeden na druhého. Nemohl jsem ze sebe vypravit hlásku.

"Vy jste asi od Pinkertonů, ne?" ozval se ředitel.

Usoudil z mého temného chování, že jsem soukromý detektiv. Věděl jsem, co si myslí, a bylo mi z toho ještě hůř.

"Ne, od Pinkertonů ne," odpověděl jsem, jako bych tím naznačoval, že přicházím od konkurenční agentury.

"Abych vám řekl pravdu," pokračoval jsem, jako by mě byl někdo nutil lhát, "nejsem vůbec žádný detektiv.

Přišel jsem si k vám otevřít šekové konto. Chtěl bych si ve vaší bance uložit všechny své peníze." Řediteli se zřejmě ulevilo, ale stále se tvářil vážně; došel k závěru, že jsem syn barona Rothschilda nebo mladý Gould z té milionářské rodiny.

"Nějaké velké konto, předpokládám," poznamenal.

"Dost veliké," špitl jsem, "uložil bych si šestapadesát dolarů teď hned a potom padesát dolarů pravidelně každý měsíc."

Ředitel vstal a otevřel dveře. Zavolal účetního.

"Pane Montgomery," řekl nelaskavě nahlas, - "tenhle pán si otevírá konto, chce složit šestapadesát dolarů. Poroučím se."

Vstal jsem.

V koutě kanceláře zely dokořán velké železné dveře.

"Poroučím se," rozloučil jsem se a vstoupil jsem do trezoru. "Pojďte ven!" vyzval mě ředitel chladně a ukázal mi druhé dveře.

Přistoupil jsem k přepážce osobních účtů a strčil jsem účetnímu kuličku z bankovek s rychlým škubnutím ruky, jako bych prováděl eskamotérský kousek.

V obličeji jsem byl bledý jako smrt.

"Nate," vyhrkl jsem, "uložte to!" Jako bych tónem těch slov vyjadřoval: "Skoncujme tu trapnou záležitost, než si to zase rozmyslím!" Vzal peníze a dal je jinému úředníkovi.

Dal mi napsat ten obnos na nějaký blanket a podepsat se do nějaké knihy. Nevěděl jsem už, co dělám.

Celá banka mi plavala před očima.

"Je to uloženo?" zeptal jsem se dutým rozechvělým hlasem.

"Je," potvrdil mi účetní.

"Tak bych si chtěl vybrat šek." Zamýšlel jsem si vybrat z vkladu šest dolarů na okamžitá vydání. Někdo mi podal okénkem šekovou knížku a někdo jiný mi začal vysvětlovat, jak se šeky vyplňují. Ti lidé v bance měli zřejmě dojem, že jsem nějaký slabomyslný milionář. Načmáral jsem něco na šek a vrazil ho zpátky úředníkovi. Podíval se na něj.

"Cože? Vy si to zas všechno vybíráte?" podivil se.

Uvědomil jsem si, že jsem místo šesti napsal padesát šest. Ale nebyl jsem už s to rozumně uvažovat. Měl jsem pocit, že se to už nedá vysvětlit. Všichni úředníci přestali psát a pozorovali mě.

Bylo mi už všechno jedno a plácl jsem nazdařbůh:

"Ano, všecko, sakumpak!" "To rušíte celé svoje konto?" "Do posledního centu!" "A nic už si u nás neuložíte?" zavrtěl hlavou ohromený úředník.

"Nikdy!" Svitla mi idiotská naděje. Budou si možná myslet, že mě nějak urazili, když jsem vypisoval šek, a proto že jsem změnil své rozhodnutí. Zoufale jsem se snažil vypadat jako strašný prudina a nedůtklivec.

Úředník se chystal vyplatit mi peníze.

"V čem to chcete?" zeptal se.

"Co?" "V čem to chcete?" "Aha," pochopil jsem, co myslí, a odpověděl jsem bez rozmýšlení: "V padesátidolarovkách." Dal mi jednu padesátidolarovou bankovku.

"A těch šest?" zeptal se suše.

"V šestidolarovkách," vyhrkl jsem.

Vysázel mi šest dolarů a já vyrazil ven.

Když se za mnou rozkývaly velké dveře, zaslechl jsem ozvěnu řehotu, který se rozburácel až ke stropu banky.

Od té doby se bankám vyhýbám. Nosím peníze v hotovosti v kapse kalhot a úspory si ukládám ve stříbrných dolarech do punčochy.