Dobře utajené housle

Bylo to víc než náhoda. Byl to pokyn osudu, kismet, událost určená hvězdami, stoletým kalendářem, předvídaná Pýthií, Sibylou, Slepým mládencem a možná i kněžnou Libuší.

Nekoupiti tohoto psa znamenalo by - jak jsme se shodli - porušení vesmírného řádu. Jeli jsme tedy do Bubenče, abychom se na něj zatím jenom podívali, ale první pohled, právě tak jako ve hře Williama Shakespeara o milencích veronských, rozhodl vše. Přivezli jsme ho v tašce a bylo rozhodnuto, že se bude jmenovat Hero, což je v jeho případě mužský tvar, tak jako tornu bylo u původního Hera, který byl také skotským ovčákem a patřil Janu Werichovi.

To byl krásný a moudrý pes.

Hrával si se mnou tím způsobem, že mi odmítal vydat papír. Kdykoli jsem přišel, zmocnil se rychle, vem kde vem, listu papíru a unikal mi. Byla to ovšem hra, ale díky jeho rozměrům docházelo k přeskupování nábytku. Někdy se stalo, že papír, kterého se zmocnil, byl jedním z listů rozepsaného Werichova rukopisu a pak jsme si hráli tři.

Hero byl, pokud vím, jediný pes, který kdy dostal telegram. Ode mne.

Byl jsem na kratším zájezdu v Ostravě a řekl jsem si, že bych měl o svém pobytu v tomto městě podat, třeba jen stručně, zprávu Herovi. Ale v prvním plánu tohoto úmyslu, přiznávám, byla zvědavost na reakci poštovního úředníka.

Přišel jsem k příslušnému okénku, vyzvedl a vyplnil blanket. Adresa: Pes Hero u Jana Wericha, Praha III, U Sovových mlýnů 7. A text: Haf, haf, haf - stop - haf. Tvůj Miroslav.

Čekal jsem, že úředník odmítne tento telegram odeslat. Znám případ, kdy byl odmítnut telegram s textem: Zlom vaz. Bylo to k premiéře a mezi herci je toto úsloví běžné. Ale úředník to chápal jinak, patrně doslova, a tedy jako výslovné přání, aby adresát utrpěl těžké zranění, což, jak prohlásil, není vhodné přát a možné odeslat.

Podal jsem tedy svůj telegram a byl jsem připraven podat ještě vysvětlení.

Slíbil jsem tomu psu - chtěl jsem říci - že mu toto oznámím. Čeká na to a byl by zklamán, kdyby tato zpráva nedošla. Člověk si může ledacos vysvětlit, ale pes, nedostane-li slíbenou zprávu, je zcela bezradný.

Asi toto jsem chtěl říci, doufaje, že hovor se pak rozvine dál. Mám rád řeči podobné rovnoběžkám: mohou jít donekonečna, aniž by někam vedly.

Uředník vzal blanket, odškrtal slova, vyslovil sumu, já ji zaplatil, odešel a Hero ještě téhož dne dostal svůj telegram.

Máme tedy Hera.

Přivezli jsme ho, jak jsem už řekl, v tašce. Byl tak malý, že v prvých týdnech sedával na okénku za zadním sedadlem mé oktávie, tam, kde jiní mívají vycpaného tygra nebo slečnu, ale potom začal růst. Nerostl dlouho, ale rychle. Již za rok docílil svých dnešních rozměrů, takže dnes, po třech letech, vyplní spolu s mým synem obě zadní sedadla ve voze. a ještě jeden druhému vadí. Jede-li, má zřejmě pocit běhu. Vidí ubíhající krajinu a dýchá, jako by ji míjel vlastním úsilím.

Jeden odborník mi řekl, že kolii by nechtěl; nedá prý se tak dobře vycvičit jako jiní psi. Pokud jde o tento nedostatek, jsem klidný. A mám dokonce pocit, že by týž odborník nabyl téhož názoru i na mne, kdyby mne blíže poznal - vždycky jsem totiž míval jakýsi podvědomý odpor k výcviku. Když jsem měl pochodovat v řadě nebo konat - při prostných cvičeních třeba - tytéž pohyby jako desítky a stovky ostatních, připadal jsem si zahanben.

Ze všech dětských her byla mi absolutně cizí hra na vojáky a jako voják jsem znovu, přesně a naléhavě, pocítil závan toho dětského ostychu a studu. Nevím, jak by bylo možno mého psa lépe vycvičit. Házím mu míč a on mi jej nosí. Hodím mu míč desetkrát a on mi jej devětkrát přinese. Po desátém míči se ani neohlédne a jde si svou cestou. Přestalo ho to bavit. Anebo přinese desátý míč a marně čeká na můj jedenáctý hod. Přestalo to bavit mne. V takových chvílích se respektujeme a nenutíme jeden druhého k dalším úkonům.

To já dobře vím, že vycvičený pes by přinesl tři sta míčů, tři tisíce míčů, že by raději padl vysílením, než by přestal nosit míče. Nemohu se, jako jiní majitelé psů, chlubit tím, že by Hero vždy poslechl, na slovo a slepě.

A jsem rád. Protože slepota je vždycky tragická - i jako projev kázně.

Ale jindy jsou chvíle, kdy ke mně přijde, bez důvodu, či z důvodů sotva sdělitelných člověku, a sedne si s očima upřenýma do mých oči a mezi námi povstane nějaké sladké a velké tajemství. Je to tajemství, které nemá být řečeno či řešeno, které tajemstvím má zůstat. A není už také důležitý dar řeči, ani její neschopnost. Jsme spolu tak, jak by i lidé měli být spolu - byť bez možnosti jakéhokoli dorozumění, ale rozhodně s vyloučením každého nedorozumění.

Jsme spolu.