Blažený věk

Bílý den svítil, ačkoliv slunce na obloze už nebylo.

Brzy nato zazněl nad městem vysoký tón jakési vzdálené sirény, či spíše vibrace vzduchu a věcí, chvění částeček hmoty, znějící v uších i v mozku všech lidí naráz. Neboť v City panovala Velká spravedlnost: všichni stejně na tento elektronický zvuk mohli opustit práci.

Pohyblivé chodníky se naráz rozběhly, zahučely elevátory stoupající k horním patrům ulic i k stanicím visutých drah, rozjely se pohyblivé pásy kolem domů i obchodních center, schody mířící do nitra země se spouštěly z bílého světla umělého dne do bílého světla v podzemních chodbách města.

Neboť kde bylo vlastně nahoře a kde dole? Kde byla obloha a kde strop, když oboje bylo stejně bělostné a tváře lidí nahoře i dole měly stejnou barvu?

Kdo ví, jestli je vůbec někde skutečné nebe, neboť nikdo z těch, kdo se hrnuli z továren a závodů, nehleděl ke hvězdám. Lidé hleděli před sebe, patrně na světelné sloupy, jež jim ukazovaly směr, na pohyblivé světelné noviny běžící nad chodníky, na nápisy vyrážející ze země v barevných sprškách. Bylo to krásné a mělo to svůj smysl:

OBČANE, ŽIJEŠ V BLAŽENÉM VĚKU, UVĚDOM SI TO!

Lidé nemuseli tento nápis ani vnímat, ale když je provázel na cestě k domovu s tak dokonalou neodbytností, vtiskoval se jim trvale do paměti.

_______________________________________________________

Občan City, nejšťastnější člověk na světě!

_______________________________________________________

Blažený věk, vrchol lidské civilizace!

_______________________________________________________

Občan City, první člověk na Zemi!

_______________________________________________________

Zněla hudba stále silnější a jásavější a skryté ventilátory vháněly do ulic proudy ozonizovaného uměle chlazeného vzduchu, naplněného umělými vůněmi. Dnes voněly po ulicích tropické zahrady.

Hudba, světlo, vůně a barevné sloupy světel podle názoru odborníků odplavovaly nejrychleji pocit únavy. Neustále běžící pásy světelných novin informovaly a šetřily čas. Byly odevšad viditelné a nikdo jim neunikl. Na rozích hlavních ulic zářily velké telestěny. Usmívající se dívka volala na lidi:

"Je štěstí žít v Blaženém věku! Poslechněte si nejnovější zprávy:"

_______________________________________________________

Rada Činitelů podrobila zkoumání stupeň blahobytu v City a došla k závěru, že je nejvyšší na celém světě... Vědecká stanice na umělé družici Alfa vypěstovala nový druh řasy, umožňující pokrýt nové planety... Další obytná čtvrť bude dána do provozu v nejbližších dnech. V jejích superdomech se umístí až dvacet tisíc obyvatel... Turnaj o zlatý míč pokračuje dnes v jedenadvacet hodin...

_______________________________________________________

Lidé četli nebo poslouchali tyto zprávy mlčky. Hudba zněla stále hlasitěji. Světelné sloupy hlásaly nad hlavami:

_______________________________________________________

OBČANE, USMÍVEJ SE!

PATŘÍ TI CELÝ SVĚT!

_______________________________________________________

Nikdo se však neusmíval. Lidé byli zahleděni do sebe, do svého okolí, do svých starostí a patrně do své touhy být už co nejdřív doma, třebaže i tam měl každý telestěnu podobnou té, kterou právě míjel na každém rohu ulice - dokonce i se stejným programem. Právě tak hudba byla v domácím ampliónu stejná, přerušované stejnými hesly, neboť výchova občana v Blaženém věku dosáhla dokonalosti - byla stejná pro všechny. Nicméně doma bylo něco, co na ulicích nebylo: knoflík, jímž bylo možno přístroje vypnout.

Uprostřed nejvyspělejší civilizace, uprostřed věku, jenž se také nazýval Automatizovaný, zůstala lidem touha být sám v tichu domova. Státní propaganda bojovala ovšem proti těmto přežitkům minulosti.

_______________________________________________________

Občané, setrvávejte na ulicích!

_______________________________________________________

Soukromá radost - radost minulých časů!

_______________________________________________________

Ulice jsou tvoje - žij na nich!

_______________________________________________________

Slečna na telestěnách měla okouzlující úsměv, který mnoho sliboval. A nahá ramena.

Zábavní podniky svítily fialovými světly, sršely fontány barevných žárovek, obrazy z programu, promítané do prostoru, vytvářely iluzi nezměrné radosti. Ale lidé jen málo sestupovali z chodníků, aby zavítali do zábavních středisek.

Ulice, po nichž se pohybovaly závěsné rychlodráhy, vyhýbající se navzájem s přesností tisíciny vteřiny, skýtaly nevšední podívanou. Centrální křižovatky byly vlastně obrovskými stroji na dopravu lidí, mnohaposchoďové, dokonale bezpečné, střídající pohyb chodníků s elevátory. Středem ulic projížděly volně jen policejní a vládní elektromobily.

Tu se uprostřed večera stalo něco, co porušilo běžný ráz života v City. Světelné noviny zablikaly. Bylo to znamení, že přijde zpráva obzvláště důležitá. Lidé na chvíli zvedli hlavu, v očích na chvíli bleskla zvědavost.

_______________________________________________________

Ministerstvo obranné války sděluje, že došlo k porušení meziplanetárního prostoru. Agresívní kruhy Spojených států afrických, nerespektující dohodu o demarkační výšce, vyslaly menší družici do prostoru, který patří City. Velitelství obrany bylo nuceno dát příkaz k sestřelení družice superraketovým robotem.

_______________________________________________________

Zazněla hudba, silněji než předtím. Lidé se nejistě ohlíželi. Je to dobré, nebo zlé? Stojí za to se s tím trápit, nebo je možné myslet zase na své věci? Nakonec, co je nám prostým lidem do toho?

_______________________________________________________

Občané, vyslovte své ANO s postupem své vlády!

Bojujte svým ANO proti útočným cílům SAS!

_______________________________________________________

Zdá se, že je to tedy vážnější... A stovky připravených úředníků se jako vždy vmísily mezi davy lidí s mikrofony i malými kamerami, aby zachytily reakci obyvatel. Byla nadšená a jednohlasá. Všichni vyslovovali s patrným nadšením své ANO. Byl to opět skvělý triumf demokracie Blaženého věku, jak to pohotově komentovaly zprávy v novinách.

Automatizovaný věk mohl zjišťovat mínění občanů ovšem i jinak - a také to činil. Velké podniky daly na svůj náklad zřídit zvláštní automaty, kde občan mohl při každém skončení směny pouhým stisknutím páčky odpovídat ANO, aniž byl tázán. Pro ty, kdo nehodlali stisknout páčku, byl zřízen zvláštní východ, ale ani v jednom případě ho nikdo nepoužil!

ANO! ANO! ANO! znělo ulicemi a všechny amplióny vykřikovaly toto slovo s nadšením. Z velkých telestěn zmizela usmívající se dívka a objevily se záběry krátkých, zato nadšených shromáždění. Bylo nemožné zůstat k tomu všemu netečný. Začínaly se ozývat výkřiky: "Už je dost toho jejich roztahování! Jenom se nebát a oni zalezou! Sestřelit jim ne jen jednu družici, ale všechno, co se vznese do vzduchu!"

Pozvolna ubývalo křiku v amplionech, a stejně ubývalo i lidského nadšení. Občané City, lidé Blaženého věku, se vraceli k domovu jako vždy mlčky, ledaže se trochu rozpačitě rozhlíželi kolem sebe: co mne to napadlo, že jsem byl najednou tak hlučný?

Visuté rychlodráhy se rozjížděly s obvyklou přesností, světelné sloupy hesel začaly zase tryskat ze země a podzemní rychlovlaky se řítily umělým světem pod zemí do jiného umělého světa nad ní.

Jenom ti, kdo bydlili na samém okraji města, mohli vidět malý zázrak: nebe přece jen bylo tmavé a bílá záře nad městem vypadala jako neskutečný bělostný oblak.

Mohli zakoušet zvláštní štěstí, vidět najednou noc i den. A někdy, dokonce, zahlédnout hvězdu.