Deset centavos

„Tak tady to máte, pane,“ prohlásila a hodila na stůl pomačkaný večerník. „A já jdu odtud pryč, pane! Já jsem slušná ženská, a na takovém místě sloužit nebudu!“

„Copak, copak,“ podivil se pan Varga a vyhlédl přes brejle na ty noviny. Na okamžik ustrnul, hned na první straně objevil tučný titul: „Ruce pryč, Senhor Manoel Varga!!!“ Senhor Varga nevěřil svým očím. „Kde jste to vzala, ženská?“ vyhrkl.

Prý u řezníka. Řezník jí to ukazoval, a všichni lidé prý o tom mluví. A všichni říkají, že se to tak nemůže nechat a že takový bídný zrádce a pes, jako je Don Varga, nesmí dál bydlet v jejich ulici.

„Kteří všichni?“ ptal se nechápavě pan Varga.

Všichni prý, paničky, služky, řezník i pekař - „A já tu nebudu,“ zavyla vzteklým pláčem. „Však to sem lidé přijdou vypálit - a pravdu mají! Tady to stojí v novinách, co kdo dělá a co za tím je… To má člověk za to, že někomu věrně slouží!“

„Prosím vás, nechtě mě teď,“ řekl Don Manoel sklíčeně. „A chcete-li jít, já vás nebudu zdržovat.“

Teď teprve si mohl přečíst, co v těch novinách stálo. „Ruce pryč, Senhor Manoel Varga!“ Třeba to je jiný Varga, napadlo ho na chvilku úlevně, a četl dál. Ne, bylo to přece jen o něm. „Lid už zúčtuje s vaší ‚lidovýchovnou' činností, pane Vargo, jíž jste po léta otravoval duši našeho národa! Lid nestojí o vaši prohnilou, cizáckou vzdělanost, která v něm rozsévá - jenom mravní zkázu, slabošství a vnitřní rozvrat, a nepřipustí, abyste ještě dále pod záminkou užitečných vědomostí šířil své podvratné názory mezi mládeží a prostým lidem -“

Pan Manoel Varga upustil noviny a zesmutněl. Jaksi nemohl pochopit, co podvratného je na populární astronomii nebo hygieně kojenců, a ani se o to nepokoušel. Prostě věřil ve vzdělanost, a měl rád lid, to bylo to celé. Tolik lidí chodilo na ty přednášky, a tady teď píšou, že lid o ně nestojí a že je s odporem odmítá. Pan Varga potřásl hlavou a snažil se číst dál. „Nezakročí-li úřady proti vašemu řádění, udělá si náš probuzený lid pořádek sám, a potom se střežte, pane Manoeli Vargo!“

Senhor Manoel Varga pečlivě složil a uhladil ty noviny. Tak to je konec, řekl si. Nešlo mu sice na rozum, co se tak najednou ve světě a v lidech změnilo a proč to, co bylo včera dobré, je dnes obratem ruky škodlivé a podvratné, ale ještě méně dovedl pochopit, kde se z čistá jasná vzalo tolik nenávisti mezi lidmi. Bože na nebi, tolik nenávisti! Starý Don Manoel zavrtěl hlavou a díval se oknem ven, na předměstí Sao Joao. Bylo líbezné a milé jako vždycky, je slyšet veselý křik dětí a štěkot psíka - Pan Varga si sundal brýle a pomalu je čistil. Tolik nenávisti, pane bože! Co se to jenom s lidmi stalo! Asi se přes noc všechno změnilo. I ta hospodyně, tolik let tu byla… Pan Varga si tesklivě připomněl své vdovství. Kdyby nebožka žena byla živa - ta by se snad nezměnila?

Senhor Manoel Varga si povzdychl a zvedl telefon. Zavolám si starého kamaráda de Souzu, řekl si, snad mi poradí -

„Halo, tady Varga.“

Chvilka ticha. „Souza. Co si přejete?“

Pan Varga se drobet zajíkl. „Jenom… se zeptat. Četl jste ten článek?“

„Četl.“

„Prosím vás… co s tím mám dělat?“

Malé zaváhání. „Nic. Musíte si uvědomit, že… že se poměry změnily, ne? Nu tak. Zařiďte se podle toho.“ Cvak. Pan Varga ani nemohl najít věšadlo telefonu. Tak to byl nejlepší přítel. Jak se tak všechno může změnit! Zařiďte se podle toho - ale jak? Jak se má zařídit člověk na to, že ho někdo nenávidí? Má snad taky začít nenávidět, nebo co? A jak se má zařídit na nenávist, když se po celý život učil milovat?

Inu, musím se podle toho zařídit - aspoň formálně, rozhodl se Don Manoel, i usedl ke stolu a pečlivě napsal, že skládá svou funkci předsedy Spolku pro vzdělání lidu. Vzhledem ke změněným poměrům, a tak dále. Pan Varga si oddychl a vzal klobouk, donese to tam sám, aby to bylo dřív odbyto.

Jde předměstskou uličkou s pocitem, že se ty domy na něho dívají jinak, skoro nepřátelsky, snad taky vzhledem ku změněným poměrům. Sousedé si asi říkají, to je ten Varga, co otravuje duši národa. Třeba mu někdo zatím pomaluje vrata - člověk by se nedivil. Pan Varga jde rychleji, taky vzhledem ku změněným poměrům. Snad se budu muset vystěhovat jinam, myslí si, prodat ten barák a… zkrátka zařídit se podle toho, ne?

Pan Varga vstupuje do tramvaje a sedne si do kouta. Dva tři lidé čtou právě ty noviny. Ruce pryč, Senhor Manoel Varga! Kdyby mě tak poznali, myslí si Don Manoel - ten zamračený by na mne asi ukázal: Vidíte ho? To je ten Varga, co šířil podvratné názory! Že se nestydí jít ještě mezi lidi! - Musel bych asi vystoupit z tramvaje, přemítá pan Varga, a cítil za sebou ty nepřátelské oči… Kristepane, jak lidské oči dovedou nenávidět!

„Lístek, pane,“ ozve se nad ním konduktér. Pan Varga se skoro lekl a vyndává z kapsy hrst drobných, přitom mu vypadl z ruky penízek deseti centavů a zakutálel se pod lavici.

Konduktér se po něm ohlíží. „Nechte to,“ praví honem pan Varga a odpočítává drobné, nechce jaksi budit pozornost.

Zamračený muž odkládá noviny a naklání se, hledaje penízek pod lavicí. „Skutečně, pane, to nestojí za to,“ ujišťuje ho Don Manoel téměř nervosně.

Muž něco bručí a leze za mincí pod lavici, ostatní tramvaj ho sleduje se zájmem a pochopením.

„Myslím, že zapadl sem,“ mumlá druhý člověk a sedá si na bobek, aby hledal. Pan Varga je jako na trní. „Děkuju… děkuju,“ koktá, „ale opravdu není třeba -“

„Je tam,“ hlásí druhý muž s hlavou pod lavicí, „ale zapadl mezi prkna, potvora! Nemáte nůž?“

„Nemám,“ omlouvá se Don Manoel, „ale prosím vás… vždyť to nestojí za tu námahu -“

Třetí senhor odkládá noviny a beze slova loví v kapse, vytáhl kožené pouzdro a z něho stříbrný nožík. „Ukažte,“ povídá tomu druhému, „já to dostanu ven.“

Celá tramvaj s napětím a potěšené přihlíží, jak třetí pán dloube čepelkou ve škvíře prken. „Už to jde,“ bručí spokojeně, a vtom penízek vyskočil a kutálel se dál. čtvrtý člověk se sklání a loví pod lavicí. „Tady je,“ hlásí vítězně a vstává, zrudlý námahou. „Tu máte, pane,“ funí a podává penízek panu Vargovi.

„Děkuju… děkuju vám, pane,“ brebtá senhor Manoel Varga dojatě. „Byl jste velíce laskav, a páni též,“ dodává klaně se zdvořile na všechny strany.

„To nic,“ brumlá třetí pán. „Rádo se stalo,“ dí druhý. „Jen když se našel,“ dodává první.

Lidé v tramvaji se usmívají a kývají hlavami. Jen když se ten penízek našel, sláva! Senhor Manoel Varga, zružovělý rozpaky nad tím, že vyvolal tolik pozornosti, sedí, ani nemrká, ale přece jen vidí, jak třetí pán, ten s tím nožíkem, zvedá noviny a začíná číst ten článek: Ruce pryč, Senhor Manoel Varga l Když pan Varga vystupoval, lidé v tramvaji mu přátelsky kynuli, i čtenáři novin zvedli oči a bručeli: „Adios, senhor!“