O českých pohádkách a národní povaze

Pohádky by zřejmě neměly být až příliš jednoduché a schématické, jako je tomu například u amerických seriálů pro děti typu Supermana nebo Batmana. Tito a jim podobní hrdinové jsou vždy ochránci slabých, stojí vždy na správném místě, k nepravostem ve stylu některých postav Erbenových pohádek by se nikdy nesnížili. Ovšem pohádky (a četba pro děti vůbec) by měly přece jen rozlišovat základní pojmy dobra a zla a neukazovat, že zlodějství, lež a podvod se vlastně vyplácejí (byť je to ve skutečném životě pravda). Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nemám nic proti Erbenovi, ani jeho dílu. Naopak. Říkám Pouze, že snad přišla doba některé jeho pohádky sesadit z piedestalu národního kulturního odkazu.

Na českých pohádkách byly odchovány celé generace Čechů a nelze přehlédnout, že chování pohádkových hrdinů je v určitém smyslu chování naše, české. Nosíme v sobě toto dědictví a téměř nevědomky kopírujeme chování hrdinů pohádek poslouchaných v dětství. Máme to tak hluboko pod kůží, že nám to často ani nepřijde. Možná toto je jeden z kořenů naší nešťastné národní povahy.

Proč o tom všem píši? Protože se mi zdá, že se v této oblasti dostáváme z deště pod okap. České pohádky, ač jsou někdy diskutabilní, jsou v současné době nahrazovány pohádkami se snad ještě horším morálním kodexem, pohádkami překládanými z romštiny. V rámci nové třeskuté politické korektnosti v Čechách ministerstvo školství rozeslalo do škol a pedagogických zařízení řadu knih s cikánskými pohádkami. V seznamu doporučené četby, rovněž z ministerstva školství, je celá řada cikánských autorů. Většina odborníků na dětskou literaturu a pedagogů je přitom znechucena morbidností, až nechutností doporučených pohádek, o mizerné češtině ani nemluvě. Například v jedné pohádce mají rodiče dvacet čtyři dětí, ale nic k jídlu, jedno dítě tedy matka zabije a předloží otci k obědu. V jiné pohádce zase jedí zdechliny zvířat. Podobných příšerností je v knize víc. Jak vyplývá z článku, ministerstvo rozesílá už nějakou dobu běžně na školy cikánské slabikáře a slovníky cikánštiny. Poslední počin ministerstva se tedy obrátil ke "krásné literatuře".

Bývalo v Čechách období, kdy doporučovaná a povinná školní četba se skládala výhradně z ruské literatury. Děti znaly Timura lépe, než Mirka Dušína z Rychlých šípů. To období skončilo a je nyní nahrazováno novým, opět ne příliš zdařilým podsouváním cizí kultury. Nemám nic proti cikánským pohádkám, budou-li kvalitní. Přimlouvám se za pohádky a jinou četbu pro děti vybranou odkudkoliv, ale na základě pravidla, že by měly být vkusné, učit estetickému cítění, fair jednání a rozlišovat dobro a zlo.