O čem, proboha, pořád jednají?

Není to ani čtrnáct dnů, co v australském Melbourne skončilo zasedání Světového ekonomického fóra (WEF). Noviny o této události referovaly hlavně v souvislosti s nepokoji a demonstracemi, nějak se ale vytratila podrobnější informace o tom, kdo vlastně se jednání zúčastnil, co bylo na programu, jaké byly závěry, zkrátka to hlavní, oč při zasedání SEF šlo. Jmenován byl jediný účastník, Bill Gates, a to ještě v souvislosti s varováním policie, která mu doporučila, aby raději ani nepřecházel vozovku. O čem velký Gates na jednání hovořil (a hovořil-li vůbec), nám zůstalo utajeno, stejně jako příspěvky dalších přítomných.

Upřímně řečeno, nedivím se. Tyhle suchopárné informace a nic neříkající závěry v podstatě nikdo (včetně mě) nečte, každý si raději přečte o nepokojích v ulicích. Přesto mi začíná malinko vadit ta naprostá anonymita zúčastěných finančníků i obsah jejich jednání. Jakožto člověk neinformovaný a šťoura si totiž musím položit otázku, o čem to, proboha, pořád jednají? A jsou účastníci MMF v Praze titíž, co jednali v Melbourne? Copak se za těch posledních čtrnáct dnů navrstvilo tolik problémů, že je nutno opět se sejít? Tomu, myslím, nevěří ani můj pes. Dobrá, schůzka v Praze tedy byla plánována dlouho dopředu, ale vědělo-li se dlouho dopředu, o čem se v Praze bude jednat, proč se o tomtéž nejednalo už v Melbourne? Asi proto, že v Melbourne šlo o "Světové ekonomické forum", kdežto v Praze to bude "zasedání Mezinárodního měnového fondu". Dvě různá zasedání, ale znovu stejná otázka: jsou to titíž lidé?

Připusťme tedy, že nejsou. Do Prahy přijedou fungl noví a odpočinnutí byrokraté světových bank. Nebo neodpočinutí, po odpočinku dychtící? Zde může být jádro pudla (že mě to dřív nenapadlo!). Účastnící jednání si přijeli do Melbourne odpočinout, vybočit z jednotvárnosti a šedi, pobavit se se svými milenkami a sekretářkami, a teď zase jiná skupina finančníků si jede odpočinout do Prahy. Nemohlo by to tak být? Vždyť v době video-konferencí a Internetu není téměř nutno se scházet. Vše se dá projednat na dálku. Navíc finanční smlouvy bývají bilaterální, nikoliv multilaterální. Ledaže by účastníci dychtili po osobním kontaktu. Nejen se vidět a slyšet, ale také se třeba očichat, popř. ohmatat...fujtajbl. Tomu ani sám nevěřím.

Upřímně řečeno, finančníci mi nevadí. Pravda, jsou poněkud nudní, ale jinak to jsou vesměs vymydlení a čistí muži s nabitými prkenicemi a distiktivním chováním, kteří jen zřídka rozbíjejí výklady u MacDonalda. Daleko více mi vadí ta druhá skupina, která se ně nalepila. Skupina profesionálních odpůrců globalizace. I ti zřejmě mají peníze. Jak jinak si vysvětlit, že cestují spolu s finančníky, vzdálenosti desítek tisíc kilometrů pro ně není žádný problém, stejně jako eventuální otázka, jak to řeší v zaměstnání, když pořád chybějí.

Tak mě napadá, jestli ty peníze, které mají k dispozici odpůrci globalizace, nakonec nejdou také z kapes jejich bohatých tatíčků (eventuálních účastníků MMF a WEF). Obě skupiny žijí v jakési podivné symbióze. Jedna potřebuje druhou, jejich cíl je možná v lecčems společný: částečně pobavit se (sice každá skupina jinak, ale ta zábava v tom je), částečně realizovat něco z plánů velkých myslitelů socialismu.

Ono totiž ti zlí finančníci zřejmě zdaleka nejsou tak zlí, jak se to skupina jejich odpůrců snaží naznačit. Z programu jednání nebylo sice téměř nic oznámeno, ale to je jedno přeci. Jednalo se o tom v Melbourne a bude se jednat o tom znovu v Praze. Jde o populární odpouštění dluhů. Je to jeden z novodobých trendů levicově orientovaných sociálních inženýrů, kterých je mezi finančníky stále více. Stejně jako bezplatná zdravotní péče nejchudším, vzdělání všem, plus další finanční pomoc (na nový nákup zbraní) problémovým zemím v Africe a zbytku světa; myšlenky v lecčems blízké těm, o kterých snili Marx a Engels.

Aby bylo jasno, nejsem proti pomoci chudým zemím, jsem proti tomu, jak se ta pomoc realizuje. Jedno přísloví říká, dej chudákovi rybu a nasytíš ho na celý den, nauč ho lovit a nasytíš ho na celý život. Pomoc chudým zemím, která je nyní realizována, se bohužel zaměřuje spíše na to nasycení. Dlužno podotknout, že to není chyba bohatých zemí, ale spíše těch, kteří o pomoc čím dál tím důrazněji žádají. Ti se totiž přečasto nesnaží naučit se lovit, pouze se chtějí mít dobře jaksi bezpracně. Za této situace si, podle mého názoru, žádnou pomoc nezaslouží.

Zpátky k MMF. Představuji si to takto: Rýsuje se jakési volné neformální tajné společenství, něco jako Svobodní zednáři, společenství sociálních inženýrů. Jejich členové jsou jak zástupci finančního světa a globalizace, tak i jejich zdánliví odpůrcí. Ti se sejdou na super-tajném místě, obsahem jejich jednání je jediné: kam to bude tento rok?

"Někde, kde je hezky a aby to bylo hodně rozdílné..."

"Co třeba Austrálie?", řekne růžolící muž v bezvadně padnoucím obleku.

"Výborně, tam jsme ještě nebyli. Další návrhy?"

"Slyšela jsem, že v Praze je krásně", špitne drobná dívenka s kruhem v nose.

"Praha, kde to je?", ptá se kluk v odrbaných džínach.

"Někde ve střední Evropě. Mají tam dobré pivo a momentálně se tam snaží budovat kapitalismus. Taky jsem slyšel, že je tam moc hezky.", odpoví prošedivělý padesátník.

"Tak tedy Praha. Kdy tam pojedeme?"

"Navrhuji brzy na podzim, to je v Austrálii brzké jaro a v Evropě už nebývá horko."

"Vy chcete jet do obou míst ve stejnou dobu?"

"Kdepak ve stejnou dobu, můžeme si mezitím dát dva týdny pauzu."

"A nebude to světové veřejnosti podezřelé, že se finančníci scházeji tak často v jednom měsící?"

"I co, tak každou konferenci nazveme jinak. Oni tomu novináři stejně houby rozumějí."

"Dobře, platí. Dávám hlasovat. Kdo je pro, aby se v září jelo do Austrálie a do střední Evropy?" Ruce se zvedají.

"Výborně, odhlasováno. A teď se domluvíme na tom, jak si představujeme zábavu..."