Opětné vítězství konzervativců v Albertě

Albertský premiér Ralph Klein

Populární albertský premiér Klein je pravicový fiskálně zodpovědný konzervativec, jehož politika je založena na nízkých daních, v co nejmenším vměšování státu do byznysu a v prosazování co nejširšího pole působnosti soukromému sektoru, velmi akurátně reflektuje mentalitu Alberťanů. Tato provincie, jež je spolu s Ontáriem hlavními průmyslovými centry a hnacími motory Kanady, má na svém území velké zásoby ropy a další nerostné bohatství. Není jistě náhodou, že zmíněné Ontário je stejně jako Alberta tradiční Mekkou konzervativních vlád. Zatímco v Albertě vládne PC nepřetržitě od roku 1971, v Ontáriu je s výjimkou 10 let (1985-95) PC u vlády již od roku 1943. Ontário má však od Alberty jedno odlišné pravidlo. Zmíněných 10 let, kdy v této provincii nebyly u vlády konzervativci, byla PC federální vládní stranou. V období let 1984-93 měla PC ve federálním parlamentu většinu. V letech 1985-90 byli v Ontáriu u vlády liberálové Davida Petersona, a v dosud nejnešťastnějším poválečném období vládli v této provincii v letech 1990-95 krajně-levicoví Noví demokraté (NDP) pod vedením velmi naivního socialisty Boba Raee, který rozhazoval peníze způsobem, za který by se nemusel stydět ani ten nejopilejší námořník v liverpoolském přístavu a zadlužil provincii do té míry, že ztratila na Wallstreet nejvyšší kreditní hodnocení (Triple crown) potřebné k získávání nejvýhodnějších investičních půjček. Dva roky po federáních volbách v roce 1993, kdy poprvé vyhráli levicoví liberálové Jeana Chretiena, vyhrál v roce 1995 poprvé Mike Harris a jeho Progresivně-konzervativní strana a pod jeho vedením byla znovu zvolena v roce 1999.

V Albertě je situace poněkud jiná. Jak již bylo řečeno, provinční vláda majoritních konzervativců je u moci již plných 30 let, taktéž na federální úrovni mají různé pravicové strany (PC, Reform party, Canadian Aliance) většinu neptřetržitě už od roku 1958. Jinak řečeno, jiné než pravicové strany v této provincii mnoho desítek let téměř nikdo nevolí.

Frustrace mnohých Alberťanů, vyplývající z této skutečnosti, je značná. Když se např. televizní reportér po oznámení výsledků posledních federálních voleb vloni na podzim ptal jedné Alberťanky, co si myslí o znovuzvolení Jeana Chretiena a jeho levicové vlády, odpověděla lakonicky: "Je to unfair. Každý tu volí pravici a přesto pořád dostáváme levicovou federální vládu." Většina Alberťanů jsou sice loajální Kanaďané, avšak jejich nelibost vůči quebeckým separatistickým tendencím, nezřídka spojených s vydíráním (v poslední době poněkud ochablým), je všeobecně známá. Zatímco snaha nemalé části quebeckého obyvatelstva o nezávislost (poslední quebecké referendum v roce 1995 prohráli separatisté o necelé jedno procento) je celosvětově známá, mnohém méně publikované, víceméně latentní touhy po odtržení Alberty od Kanady existují již mnoho let. Kromě uvedených volebních výsledků v nesouladu s vůlí albertských voličů má tato věc ještě další, velmi prozaické důvody. O možnosti separace Alberty se vážně mluvilo již v 70. letech, kdy v důsledku celosvětové energetické krize po nepokojích v arabském světě cena ropy na světových trzích stoupla do závratných výšin, ale Alberta, jejíž ekonomie je založena na petrochemickém průmyslu, musela prodávat ropu zbytku Kanady za pakatel. Od té doby se v tomto směru mnohé změnilo, ale tyto, pro Kanadu velmi negativní albertské nálady, jsou stále živé. Značný vliv na to má silná neoblíbenost pokryteckého arogantního demagoga ve federálním premiérském křesle Jeana Chretiena, o jehož jednání neskrývají silné pochybnosti a rozpaky i mnozí členové jeho levicového vládního kabinetu.

Výsledky pondělních voleb v Albertě to jen potvrzují.