Chvála profesionalismu

Náhle a bez varování utichl pravý motor. O několik minut později i levý. Současně zhasla všechna světla. Letadlo se pohybovalo dále klouzavým letem a mířilo dolů. To už cestující věděli, že se stalo něco vážného.

Ozval se palubní rozhlas. Kapitánovo hlášení v angličtině bylo klidné a jasné. Cestující byli vyzváni, aby se zuli, navlékli si plovací vesty a zaujali pozici pro nouzové přistání. Z boxů nad jejich hlavami vypadly kyslíkové masky. Na rozdíl od kapitánova uklidňujícího hlášení následující oznámení v portugalštině bylo plné pomlk, hlubokých vzdechů a zadržovaného pláče, člověk mohl cítit hmatatelný letuščin strach. A bylo to právě portugalské hlášení, které vyvolalo na palubě téměř nekontrolovatelnou paniku. Personál pobíhal uličkami, křičel jeden na druhého i na cestující (později to vysvětlili tak, že palubní rozhlas už nefungoval a proto museli své povely křičet). Někteří cestující se začali hlasitě modlit.

Airbus A330-220 společnosti Air Transat s 291 cestujícím a třináctičlennou posádkou směřující z Toronta do Lisabonu se v té době nacházel kdesi uprostřed Atlantiku ve výši téměř dvanácti tisíc metrů.

V pilotní kabině seděl devětačtyřicetiletý Quebečan Robert Piché. Jak později řekl, v té chvíli se zapomněl bát. Uvědomil si jen jedno. Že se musí pokusit s letadlem přistát. Ale hledejte přistávací dráhu uprostřed Atlantiku! Nad letem 236 ale zřejmě držela ruku kouzelná víla. Hluboko pod nimi, dvě stě kilometrů daleko, ležel nevelký ostrůvek Terceira (součást Azorských ostrovů) s americkým vojenským letištěm a jedinou, ne příliš dlouhou, přistávací dráhou.

Robert na tomhle letišti nikdy nepřistával. To, že musí nasměrovat téměř neovládatelný a rychle klesající kolos absolutně přesně, bylo jasné. Druhou šanci mít nebude. (Jiný pilot sdělil novinám, že v takovém případě letadlo uletí přibližně pět kilometrů při poklesu o 300 metrů. "Musíte neobyčejně přesně odhadnout vzdálenost, výšku i sílu a směr větru. Je jasné, že vystoupat nemůžete", řekl.) Palubní počítač a polovina navigačních přístrojů bez elektřiny oněměla. Osmnáct minut klesalo letadlo bez motorů k přistávací dráze.

Dotyk země byl tvrdý. Osm z deseti pneumatik se roztrhly a začaly hořet. Na přistávací dráze zůstávala za letadlem benzínová stopa. Bez motorů nemohl pilot zařadit zpětný tah, brzdil tedy pouze mechanickými brzdami a vystavením letek na křídlech tak, aby kladly co největší odpor. Podařilo se. Hodiny ukazovaly 6:45.

Několik cestujících bylo lehce zraněno, ale celkem se nikomu nic nestalo. Po zastavení opustili cestující palubu letadla pomocí nafukovacích skluzavek.

Podle odborníků na letectví, šance, že by za letu vypověděly oba motory je jedna k miliardě. Je tak mizivá, že piloti dokonce nejsou pro tento případ vůbec trénováni a ani v manuálech, které jinak popisují každou

Robert Piché

Třiatřicet minut před nouzovým přistáním hlásil pilot prázdné nádrže. Jak je možné, že letadlu v polovině letu došel benzín, se v této chvíli neví a je to předmětem vyšetřování.

Robert Piché létá třicet let. Je ženatý, má tři děti. Reportérům sdělil, že pouze konal svou práci. "Nejsem žádný hrdina", řekl a dodal: "Udělal bych to i bez toho označení."

Chtěl bych tímto článkem vyjádřit obdiv vysoké profesionalitě člověka, který dokázal nemožné.