Přehlížejí americká média demonstrace proti válce?

Demonstraci proti válce v SF potvrdilo v diskuzi za článkem několik přímých účastníků. Snad počet demonstrantů nedosáhl čísla 150 tisíc, ale minimálně 50 tisíc se zdá být reálných.

Jak dále vysvítá z odpovědí, demonstrací bylo toho dne několik. Mimo té v San Franciscu, proběhla také ve Washingtonu.

Není pravdou, že americká média o demonstracích nereferovala. Psal o nich např. Chronicle Huge rally joins protests across globe to decry U.S.' Iraq policy (podle článku policie odhadla počet zúčastněných na 42 tisíce), rovněž New York Times. Tam uveřejnili 27. října článek Thousands March in Washington Against Going to War in Iraq a 30. října článek Rally in Washington Is Said to Invigorate the Antiwar Movement. Dokonce i probushovský Fox o demonstracích referoval: Demonstrators Protest Iraq War Plans Rovněž několik lokálních rádiových stanic a tištěných periodik se o nich zmínilo.

Je ale pravdou, že mnoho velkých tištěných periodik, televizních společností a dalších médií s širokým okruhem čtenářů a diváků demonstrace konané 26. října prostě "přehlédlo", a ta média, která o nich informovala, je neumístila na titulní stránky.

A zde vzniká otázka, na kterou si nedokážu jasně odpovědět: Jsou masivní protiválečné demonstrace konané v amerických městech natolik důležité, že patří na přední stránky velkých amerických novin? Vezmu-li v úvahu, že noviny často referují o mnohem méně důležitých událostech, pak by odpověď zněla: Ano. Takové články na přední stránky patří. Ale nebyly tam. Proč? Nařízení shora?

Částečně je pravda, že americký tisk válečné štvaní podporuje a protiválečné demonstrace nejsou v souladu s touto taktikou. Druhým důvodem je skutečnost, že většina Američanů zůstává vyladěna na vysokou vlnu patriotismu a v otázce Iráku má jasno: pryč s Husseinem. Bushovi se podařilo národ oslepit a přesvědčit. Oficiální cenzura v tomto případě ani není třeba. Funguje zde jakýsi druh samocenzury. Novináři vědí celkem přesně, o čem chtějí lidé číst. Je to dost tristní zjištění a nesvědčí to zdravém duchu národa.

Porovnáme-li současnou situaci s dobou před čtyřiceti lety, kdy Amerika válčila ve Vietnamu, vidíme propastný rozdíl. Tenkrát existovalo silné protiválečné hnutí, které vlastně dalo vzniknout hippies, a kterému věnovala média nemalou pozornost. Dnes jsou hnutí proti válce v lepším případě ignorována, v horším případě jeho účastníci označkování jako levicoví snílkové.

Rovněž hudební produkce velkých nahrávacích společností byla jiná. Podstatnou část tvořily protestsongy. Dnes? Kdy jste naposledy slyšeli nějaký protestsong? Existují a některé nejsou špatné, ale stáhly se do podzemí, do amatérských nahrávacích studií, poslouchá je jen hrstka zúčastněných. Hlavní proud: nula.

Otěže vlády převzala generace odchovaná na principech hippies, volné lásky, nenávisti ke konzumu, nenásilnických disneyovek. Dnes je tato generace posedlá násilím, puritánská, poznamenána úpadkem vkusu a je ochotná k válce. Divné, že?

O demonstracích referovaly britské sdělovací prostředky a také německé a francouzské. Většinu českých novin čtu denně, ale nevzpomínám si, že by tam byla zmínka. Chci věřit, že jsem to jen přehlédl.