O strachu a zbabělosti

Podobný pocit měli asi pánové Neville Chamberlain a Edouard Daladier když 29. září 1938 podepisovali s Hitlerem a Mussolinim Mnichovskou dohodu. Museli přeci vědět, že ta dohoda je nespravedlivá, falešná, vynucená. Museli už v té době vědět, s kým mají tu čest. Muselo jim být jasné, že Hitlerovi ve skutečnosti nešlo o nějaké Sudety, o ochranu německé menšiny před útlakem zlovolných Čechů. Že chtěl konflikt, hledal konfrontaci, záminku k napadení. Nejspíše si mysleli (tak jako já tenkrát, když mi bylo deset a Galacanos mě držel za límec), že se z toho vykroutí. Že pana Hitlera uspokojí, když mu předhodí naši malou zemičku. Že dá pak pokoj, jako když se uklidní zlobivé dítě, jakmile dostane vytouženou hračku. Jaký to strašný omyl. To podobenství nefunguje.

A kdoví. Podobný pocit měli možná zástupci třinácti zemí RB (USA a Británii nepočítám), když 9. října roku 2002 zvedali ruce na znamení souhlasu s rezolucí formulovanou pentagonskými jestřáby a požadující předložení důkazů, že Saddam Hussein nezbrojí, jinak... Pomíjím fakt, že text je ponižující. Co ale pominout nemohu, že ta rezoluce se nedá splnit. Můžete dokázat, že máte doma pistoli. Ale jak chcete dokázat, že ji nemáte? Jak lze dokázat něco, co není? Je to totéž, jako když americké feministky obviní muže a je na něm, aby před soudem dokázal, že neharašil. Ta rezoluce je úmyslně napsaná tak, aby se nedala splnit. Pokusí-li se Saddam přesto vyhovět, budu to chápat jako akt státníka, který má strach. Upřímně řečeno - já bych ho měl také.

"Tak mu ten Irák odkývnem," říkalo si nejspíše třináct prezidentů. "Třeba dá potom pokoj."

Zbabělost převládla nad strachem. Snad je to omluvitelné u desetiletého kluka (i když ani tam ne), ale jak to omluvit u dospělých lidí, kteří jsou v této chvíli ještě dostatečně silní ke slovu NE? Nic by se jim nebylo stalo. Lavina se dá zastavit jen v první fázi, dokud ještě není příliš silná. Pak už ne. Bush by sice asi stejně provedl svou, ale zůstal by osamocen a izolován, což by mu dříve nebo později začalo vadit. Takhle se čtrnáct dosud nezávislých států stalo jeho spoluviníky.

Tenkrát, když mi bylo deset, jsem se boji stejně nevyhnul. A také jsem pěkně dostal. I pánové Chamberlain a Daladier se konfrontace s Hitlerem nakonec dočkali.

"Tak mu ten Irák odkývnem," říkalo si třináct prezidentů. "Třeba dá potom pokoj."

Nedá. Na Bushově seznamu je prý šedesát zemí podporujících terorismus. V celé OSN je celkem asi 200 států. Šílenec Bush je zjevně odhodlán napadnout každý třetí stát na světě. Po Iráku prý přijde Irán. A pak? Kdo bude ten příští?

Už teď je situace mezi muslimy a zbytkem světa neobyčejně vážná. Z celého světa denně přicházejí zprávy o potyčkách, napadání muslimských komunit. Dokonce i v zemi tak tolerantní, jakou je Austrálie, dochází k přímému napadání. Včera ukazovali ve zprávách kámen, který někdo vrhnul do výkladu obchodu v Sydney. Ten obchod se provinil jenom tím, že jej vlastní muslimská rodina. Američané na hranicích profilují každého cizince, těm, kteří mají jako místo narození některou zemi z Bushova seznamu (jde o zúžený seznam pěti států), pak odebírají otisky prstů a fotografují je. Jako zločince.

Tak nějak mne loupe v zádech. Cítím, že tentokrát je to vážné. To už není jen lokální konflikt, odehrávající se kdesi v poušti. Muslimů je na světě 1,7 miliardy. Vojenská agrese v Iráku nám instantně vyrobí 1,7 miliardy nepřátel. Muslimové obývají země tak lidnaté, jako Pákistán či Indie, a tak roztroušené, jako je Oceánie. Čína sice není oficiálně na straně muslimů, ale v posledním konfliktu tajně pomáhala Talibanu dodávkami zbraní a munice a dokonce i vojáky. Některé muslimské země vlastní jaderné zbraně. Včetně Číny. Ta zřejmě čeká na svou příležitost. Další 1,28 miliardy možných nepřátel.

Válka civilizací je na spadnutí. Bude to totální válka. Apokalypsa, která nemá dosud v dějinách obdoby. A všechno kvůli tomu, že se nikdo neodvážil postavit skupince pentagonských jestřábů a jednomu psychopatovi dokud byl ještě čas.