Před 35 lety jsme pohřbili naději na společnost, která mohla být vzorem celému světu

Mnozí říkají, že takový systém není možné uskutečnit. Nevím, je-li to pravda. Ale jisté je, že jsme se tenkrát až příliš rychle vzdali. Jako už tolikrát v našich neveselých dějinách. Couvli jsme a v jistém smyslu couváme dodnes.

Socialismus se tehdy ukázal neschůdný, tvrdili jsme. O pár desítek let kapitalismus celosvětově zvítězil, a nemaje protivníka, začal okamžitě požírat sám sebe. Zdegeneroval a blíží se svými projevy totalitě horší než té, pro kterou jsme zavrhli socialismus.

Odkazování na národ se dnes nenosí. Prý je to xenofobní a nedostatečně kosmopolitní. Slovo národ dostalo v ústech prolhaných politiků, prodejných novinářů a falešných humanistů téměř pejorativní význam. Dnes se hovoří o státech, nikoliv o národech. A kdo chce být hodně in, uvažuje v měřítku superstátů.

Co se mě týče, nepodléhám tolik módním trendům. Nadále považuji slovo národ za mnohem výstižnější a vhodnější, než slovo stát. V tom směru se držím Nietzscheho a jeho výroku, že stát lže všemi jazyky a všechno, co má, ukradl. A na jiném místě poznamenává, že se rodí příliš mnoho lidí a pro přebytečné byl vynalezen stát. Tak tedy zůstaňme u pojmu národ.

Jsem dnes přesvědčen (poté, co jsem měl možnost nahlédnout pod pokličku různých států a do mentality mnoha národů), že měl-li by se objevit nějaký nový společenský řád, nějaký hybrid mezi socialismem a kapitalismem, pak to mohly být právě naše národy, Češi a Slováci, kteří jako jedni z mála měli vizi, dostatečnou motivaci a duševní kapitál k prošlapání nové cesty. Tehdy před 35 roky jsme začali dobře. Kdoví, kde bychom dnes byli, nebýt srpna 68.

Nevyšlo to. Možná i trošku kvůli nám, kvůli naší zbabělosti a malosti. Škoda.

Světové dějiny se hnuly a naše tolik znásilňovaná a těžce zkoušena planeta se s námi vydala směrem, ze kterého se bude jen velmi těžko vracet. I my na tom možná neseme vinu.