Demonstrace? Jaké demonstrace?

Nemohu říct, že by zpravodajství zcela ignorovala masivní demonstrace proti Bushovi v centru Londýna. V hlavních večerních zprávách byla o nich zmínka. Záběr, který nám televize poskytla, nebyl delší, než asi tři vteřiny. Pak už se k tomu nikdo nikde nevracel.

Ani další televizní kanály, včetně těch kanadských, to příliš nerozmazávaly.

Přitom jde, podle mého názoru, o zprávu zásadního významu. Američané totiž často vůbec netuší, že jich má celý svět plné zuby.

V pátek rovněž proběhly v Miami demonstrace proti globalizaci. O tom, jak americká policie vytvořila nedýchatelnou atmosféru a zastrašovala každého, kdo se odvážil přijít, by se slušelo napsat samostatný článek. Těm, kteří umějí anglicky, doporučuji velmi zajímavě popsané zážitky Barbary Villelové A Sad Day for Miami.

Ani tato událost nestála americkým masmédiím za pozornost. Pravda, zmínili se. Ale bylo to, jako by referovali o nějakém zcela nedůležitém, nepodstatném činu několika podivínských extrémistů kdesi na konci světa.

Celý čtvrtek a pátek vysílala televize nekonečný proud zpráv o Michaelu Jacksonovi a jeho zatčení. Kolik hodin zpravodajství a rozboru na to celkem padlo, si netroufám odhadnout, předpokládám, že jen stanice CNN tomu věnovala minimálně deset hodin.

Většinou se na televizi nedívám, ale v pátek chodím do klubu cvičit. Máme tam v tělocvičně asi osm velkých televizních obrazovek, na kterých běží osm různých kanálů. Za třicet minut šlapání na rotopedu jsem záběr s odváděným Michaelem Jacksonem viděl na těch osmi obrazovkách přibližně padesátkrát. Opravdu nelžu.

Nekonečně se opakoval také detailní záběr na Jacksonovy ruce spoutané želízky.

V pořadu Larry King Live se Larry v rozhovoru s nějakým černochem překonával v teoretických i neteoretických rozborech možností celého případu, hádal, co se asi stalo, co se mohlo stát, co by se stalo, kdyby se stalo atd. atd. Není snadné vyplnit hodinu času tlacháním o ničem, zvlášť když informace uvolněné policií byly víc než stručné. Larrymu se to podařilo. Za těch 56 milionů, které nedávno podepsal za další tříletý kontrakt, dělal opravdu divy.

To popásání se na cizím neštěstí, lechtivé úvahy halené do "profesionálního" zájmu pod pláštíkem "povinnosti redaktorů přinést divákovi co nejúplnější obraz", slizké patlání se v Jacksonově minulosti, když přitom nikdo pořádně nic nevěděl, bylo ošklivé. Bylo to nestvůrné.

Jacksona rád nemám, ale je mi ho líto. Celá ta událost až příliš připomíná, že se zase našla nějaká rodina Vychcálků, která se hodlá přiživit na Jacksonových milionech. Svědectvím zmanipulovaných "nevinných" chlapečků (kterým tatínkové vysvětlí, že když teď budou říkat to a to, dostanou za několik roků k narozeninám skutečné Porsche) totiž soudy přikládají až nechutnou důležitost.

Přitom právě pořad, jako Larry King Live, jeden z posledních diskuzních pořadů na amerických kanálech (vlastně nevím o žádném jiném, takže asi je poslední), by byl ideální k zamyšlení, proč celý svět proti Bushovi demonstruje. Larry mohl pozvat do studia pár britských protestujících, pár lidí z demonstrace v Miami, několik politologů a mohli strávit hodinku pokusem vysvětlit rozdíly mezi Evropou a Amerikou v pohledu na Bushe, nebo se pokusit zformulovat, o co vlastně na té konferenci v Miami šlo, a jaké mohou být její důsledky. Nestalo se tak. Američané dál žijí své jednoduché životy, zalezlí ve svých ulitách, znervózňováni nikoliv skutečnými problémy celosvětového charakteru, ale pseudomorální fraškou zvrhlého zpěváka. A masmédia vlastněna malou skupinkou ke všemu odhodlaných šílenců, posedlých myšlenkou absolutní moci, k tomu přispívají podstatnou měrou.