Cikáni vítězí

Červeňákovým se na Slovensku nelíbilo, neměli tam kde bydlet a nikdo je nechtěl živit, začali se tedy jeden po druhém vracet do Čech. Jenže jejich byty byly natolik zdevastované, že v nich odmítali po návratu bydlet. Radnice tedy na své náklady opravila dům, do kterého se Červeňákovi nastěhovali. Brzy ale Červeňákovi usoudili, že jejich bydlení stále není dostatečně na výši (např. úplně chyběla zimní zahrada) a tak se soudní cestou domáhali lepšího.

Žalobu na radnici podali v roce 1993. Když soud trval témeř deset let a stále se nic nedělo, žalovali Červeňákovi českou justici ve Štrasburku za průtahy.

Ještě než stačil soud ve Štrasburku vynést rozsudek, došlo k mimosoudnímu vyrovnání. Státní úředníci polekani vidinou nekonečných obviňování z rasismu nabídli Červeňákovým 900 tisíc odškodného. Červeňákové přijali.

Ano, případ se neúměrně vlekl. Tak, jako tisíce jiných případů. Ale byli to pouze a jedině Červeňákovi, kteří za to byli kompenzování. Tisíce jiných nemělo ty nervy a drzost si stěžovat. A upřímně řečeno, ani šanci svou stížnost vyhrát. Tisíce jiných totiž nemá tu pravou barvu kůže.

Kdyby štrasburský soud zaváhal, bylo vždy možné vytáhnout na světlo rasovou kartu a obvinit český stát a potažmo i Štrasburk z porušování lidských práv a z rasismu.

A třešnička nakonec. Radnice pozastavila Červeňákovým vyplácení sociálních dávek vzhledem k tomu, že rodina po obdržené kompenzaci nouzi netrpěla. Právní zástupkyně Červeňákových, Klára Veselá-Samková se proti tomu odvolala. Nebude-li vyplacení sociálních dávek zpětně obnoveno, nevylučuje, že se znovu obrátí na štrasburský soud.