Vzpomínka na drážďanské peklo

Bombardování Drážďan na konci války, kdy bylo o jejím výsledku rozhodnuto, navíc bombardování civilních cílů, použití zápalných bomb, to vše řadí takový čin na úroveň válečných zločinů. Ve městě vzplály koncentrované požáry, které změnily obytné čtvrti a celé historické centrum v ohnivé peklo. Na město dále nepřetržitě nalétávaly nové spojenecké bombardéry s nákladem zápalných pum, aby "holocaust" dokonaly (pozn. řecký výraz "holocaust" znamená "smrt ohněm" či "spálenou oběť"). "Florencie na Labi", jak byly Drážďany označovány, lehla popelem.

Srovnávání zkázy Drážďan s Hirošimou či Nagasaki je na místě. V Hirošimě zahynulo přes 70 000 obětí, zatímco v Drážďanech mnohem více, v drtivé většině civilistů. Počet obětí byl takto obrovský i proto, že Drážďany byly v době teroristického útoku plné uprchlíků, kteří utíkali před postupem sovětské armády na západ. Ze stejného důvodu se také markantně liší statistiky obětí, neboť zpravidla nejsou vůbec mezi mrtvé započítány desetitisíce uprchlíků. Dalším faktorem zkreslených statistik počtu obětí je to, že řada obětí nebyla identifikována a urychleně pohřbívána do hromadných hrobů přímo v centru města, a z dalších lidí zbyl jen popel.

Skutečný počet obětí se pohybuje určitě přes 100 000, přičemž některé odhady hovoří až o dvojnásobném čísle. Např. hlášení drážďanské policie z  22.3.1945 hovoří o celkovém číslu 202 400 mrtvých, které stále přibývá.

Spojenci tehdy využili své absolutní převahy ve vzduchu, a náletu předcházelo bestiální masakrování lidí v ulicích, prováděné nízko letícími americkými stíhačkami Mustang, které střílely do všeho, co se pohnulo. Poté se začal na město sypat nepřetržitý příval zápalných bomb, kterých spadlo celkem 650 000. Ohnivé peklo, které nastalo, bylo možno pozorovat až 200 mil od města. Žár probíhající apokalypsy cítili i sami piloti bombardérů. Není v lidských možnostech si jen představit takovou hrůzu.

Západní spojenci se za tento teroristický čin začali záhy stydět a pokoušeli se odpovědnost za tragédii přenést na své sovětské (bývalé) spojence. V roce 1953 Spojené státy oficiálně oznámily, že "destruktivní metoda uplatňovaná za války v Drážďanech vycházela z požadavků sovětské strany na leteckou podporu a byla předem konzultována se sovětským velením". Jinými slovy, západní spojenci jen vykonali špinavou práci, na kterou si je najal Stalin. To je však ve svém důsledku ještě horší, byla-li v tomto případě spojenecká vojska na západě jen prodlouženou rukou k provádění teroristických metod sovětské armády.

Přesto se dnes najdou "historikové", kteří tento holocaust ospravedlňují, jako Frederick Taylor, který označil Drážďany za "nacistickou pevnost s antisemitskou historií, která nebyla jen nevinnou obětí" a který ve své knize "Drážďany: Úterý, 13.února, 1945" spokojeně konstatuje, že v Drážďanech bylo v době útoku jen 170 židů. Myslím, že v zrcadle těchto okolností není třeba ani zmiňovat národnost pana Taylora. Zkrátka, na masakrování nežidů není nic tak špatného.

Najdou se i lidé, kteří by podobný masakr rádi zopakovali, či jej oslavují. Proti nedělnímu průvodu demonstrovalo v Drážďanech několik stovek tzv. "antifašistů", kteří za pokřiků "Nazis raus" házeli na průvod papírové makety britských a amerických bombardérů. Policie tomu jen nečinně přihlížela. Dokážete si představit, co by se naopak stalo, kdyby např. při ceremoniálu v Osvětimi někdo házel na účastníky třeba papírové čepice s hákovými kříži, či pouhá rajčata? Radši nedomýšlet.