Benešovy dekrety – otevřená kauza

Po skončení druhé světové války byly asi tři miliony Němců vyhnány ze Sudet. Jejich majetek byl zkonfiskován tzv. Benešovými dekrety. Jak známo, tzv. divoký odsun Němců provázely masivní násilnosti, ve kterých umíraly podle střízlivých odhadů deseti tisíce lidí, podle jiných až čtvrt milionu. Z drtivé většiny všechno bezbranní civilisté.

Exodus takového rozsahu je podáván jako spravedlivá odplata za druhou světovou válku a okupaci Československa. Tvrdé uplatnění kolektivní viny. „Kdo je Němec, je zločinec!“ hulákali členové Revolučních gard v roce 1945. Prezident Beneš je také v jednom ze svých pověstných dekretů zprostil odpovědnosti za jakékoli trestné činy spáchané na Němcích. Vraždění byla dána zelená, a to přímo od prezidenta.

Uplatnění kolektivní viny na Sudetských Němcích bychom mohli přirovnat k uplatnění kolektivní viny na členech Komunistické strany po roce 1989. Co na tom, že komunisté vládli 40 let a že jejich největší zločiny v 50. letech mnozí neprožili (resp. nepřežili). Komunistická strana měla v roce 1989 asi 1,7 milionu členů, ozbrojených milicionářů určených k obraně diktatury bylo přibližně 200 000 (odhady se různí). Že komunisté vraždili, terorizovali, utlačovali a za pomoci sovětských okupantů okupovali zemi, je známá skutečnost.

Mohlo tedy dojít ke stejnému uplatnění principu kolektivní viny (tu však především prezident Havel zuřivě odmítal, a nejen vinu kolektivní, ale vinu komunistů jako takových). Členům KSČ mohl být zkonfiskován majetek, zabaveny vily a domy, mohli být beztrestně vražděni a vyhnáni do Sovětského svazu (kolébky komunismu). Říkáte, že jich bylo příliš mnoho? Ale prosím Vás! Němců byly tři miliony, a šli do jednoho.

Co na tom, že někteří z nich třeba vyjma držení rudé členské knížky KSČ a poslušné volební účasti nic hrozného neprovedli. Jsou to přece komunisté, ne? Tak ať táhnou! Sudetští Němci měli také knížky Henleinovy SdP nebo NSDAP, a šli.

Obhajoba Benešových dekretů se zdá být čím dál více neudržitelná. Princip kolektivní viny, beztrestnost trestných činů spáchaných na Němcích a masové vraždění se derou na světlo dějin. Aby se postavila do lepšího světla a zlepšila postavení České republiky před očekávanými jednáními Evrospkého soudu pro lidská práva, kde budou na programu také Benešovy dekrety, přijala Paroubkova vláda jakési gesto „uznání“. Zatím je omezené na „antifašisty“, což je značně historický nepřesné a zaměňuje pojem „fašismus“ s „nacismem“.

Je zajímavé, že gesto Paroubkovy vlády vadí jediné politické straně, a to ODS. Dokonce i komunisté jsou ochotni uznat, že se v Sudetech v roce 1945 vraždilo, rabovalo a trpěli nevinní lidé (prozatím definováni omezeně jako „antifašisté“). Jen ODS a její bývalý předseda Václav Klaus zatvrzele odmítají jakékoli omluvy, odpovědnost či otazníky k tomu, co se stalo v roce 1945.

V souvislosti s Benešovými dekrety bylo vypracováno několik právních analýz. Někteří právníci o nich hovořili jako o „vyhaslých“, tj. o předpisech, které ztratily opodstanění a účinnost. Stejně tak by chtěli považovat dekrety za „politicky vyhaslé“ někteří čeští politici. Situace je ale jiná. Jsou stále předmětem aktuálních politických debat a navíc jsou stále více obcházeny tzv. vlastnickými žalobami, resp. žalobami na určení vlastnictví.

Politická reprezentace se tedy na jednu stranu tváří, že obhajuje Benešovy dekrety a odmítá jakékoli diskuse o jejich zneplatnění či dokonce navracení majetku, a na druhé straně stát tento majetek rozhodnutími soudů, které se (nutno zdůraznit) opírají o právo, nikoli o politiku, vrací zpět do rukou bývalých majitelů – Němců. Dekrety se tak postupně drolí a rozpadají, zatímco se politici tváří, že se nic neděje.

Dokazuje to nedávný, poměrně zásadní případ dědiců Hugo Salma, který v jejich prospěch rozhodl Ústavní soud. Přestože Salm přišel o majetek Benešovými dekrety, bude mu nyní vracen. Takových Salmů by se přitom našly stovky tisíc (mj. i paradoxně Václav Havel, který za podivných okolností zrestituoval majetek, na který se rovněž vztahovaly Benešovy dekrety). Jen zatím nežalují a nemají v ruce doklad o žádost o československé občanství po válce.

Benešovy dekrety jsou případem pro otevřenou debatu. Debatu, zda-li je správné měřit všem stejným metrem, nebo uplatňovat kolektivní vinu jen na Němce. Debatu, zda-li vyhnání Sudetských Němců, kteří v pohraničí žili staletí, bylo prospěšné a výhodné. Zda-li bylo lepší mít pohraničí osídlené Němci, nebo jej dosidlovat slovenskými cikány, jak se dělo na konci čtyřicátých a začátku padesátých let. A především, jaký má smysl hra na „obranu Benešových dekretů“, když byly dávno prolomeny a viklají se čím dál více.

Klaďme si otázku, zda-li byli všichni Němci strašlivě vinni. Jestli byli vinny také německé maminky a jejich děti v kočárcích, které házeli udatní čeští „odbojáři“, kteří po celou válku ani nevystrčili nos, do řeky Labe. A zda-li se nám po vyhnání Němců tak ulevilo.