Seychelská rodinná dovolená

Radovan Krejčíř je na Seychelách už dlouho. V srpnu za ním přijela jeho manželka se synem. Poté, co táta musel v červnu za poněkud dramatických okolností prchnout, začala se v klidu balit i Kateřina Krejčířová. Nejprve sbalila věci v rodinném černošickém hradu, což trvalo vzhledem k jeho velikosti více než měsíc. Od hradu odjížděly naložené náklaďáky plné věcí do blízkých skladišť v areálu Krejčířova blízkého přítele Richarda Chlada.

Zde se nakládaly věci do kontejnerů vhodných k lodní přepravě. Následně šly do Hamburku, kde byly naloženy a hurá za tátou na Seychely. Před Vánoci by tam mohly být. Celá přeprava probíhala za přimhouřených/zavřených očí naší slavné policie. Teprve na konci stěhování byl jako alibi a zároveň potřebné „mediální zaskórování“ zadržen jeden poloprázdný kamion v Králově Dvoře u Berouna.

To už však měla Kateřina Krejčířová sbaleno a v klidu s objemnou bagáží opustila republiku, kde ji zjevně nic dobrého nečekalo. Byla stíhána za praní špinavých peněz. A světe div se, ve výši osm milionů korun. Přitom jen Krejčířův hrad v Černošicích, který je na ni napsán, má hodnotu ve stovkách milionů a paní Krejčířová nikdy nevykazovala či nedanila žádné příjmy.

I průměrný, hloupý kriminalista by po útěku obviněného nechal sledovat jeho rodinu. V tomto případě byla navíc jeho manželka obviněna a bylo by naprosto standardní a automatické navrhnout a uvalit na ní tzv. útěkovou vazbu. Nestalo se tak, a poté, co úspěšně nechala vystěhovat rodinný hrad, odcestovala. Podle oficiální verze se policie o jejím útěku dozvěděla tak, že nepřišla k výslechu. Zní to jako jeden ze špatných vtipů o policii. Ale je to realita.

Jak známo, ač Krejčíř způsobil svou činností stamilionové daňové úniky (budou zřejmě vyšší v souvislosti s LTO), nemá se stát na čem „zahojit“. Radovan Krejčíř nemá žádný majetek. Všechny své nemovitosti a podíly ve společnostech před časem převedl na třetí osoby. Přestože zde jde o zjevný manévr, jak utéci před svými závazky k náhradě škody, státní zastupitelství opět záhadně nekoná. Přitom je zde ze zákona možnost zneplatnit tři roky zpětně jeho právní úkony.

Krejčířův případ je jakýmsi zrcadlem skutečnosti v naší zemi. Máme přitom větší Krejčíře, kteří ani nemuseli prchat na Seychelské ostrovy. Byli chytřejší a zkušenější. Žijí stále v Čechách ve svých palácích za vysokými zdmi. Je jich celá řada. Vezměme si třeba takového Františka Chvalovského, na kterého si státní zastupitelství ani netrouflo podat obžalobu a zahájit proces. Nebo Viktora Koláčka a Petra Otavu, kteří se své kořisti OKD zbavili ještě za tepla. Jsou sice ještě stále formálně obviněni, ale tomu se jen smějí.

Policie a státní zastupitelství v těchto případech ale mnohem lépe skrývá svou neochotu vyšetřovat. Krejčířův případ je trochu jiný. Způsob, jakým policie nekoná a zavírá oči, je do očí bijící. A proč je tomu tak? Na to si i průměrný člověk dokáže odpovědět sám. Policie již dávno není policií. Je to jen jakési polostátní seskupení se silnými vazbami do soukromé sféry, které se vždy je-li zapotřebí řídí pokyny a požadavky těchto kruhů.