16 let poté – zvítězila pravda a láska?

Řada z nás tehdy na náměstí cinkala klíči. Pro řadu z nás byl Havel polobůh. Symbolizoval vše dobré, spravedlivé a skvělé. Přidal si k tomu humanistické heslo „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“, plnil náměstí a měl jednoznačnou podporu napříč národem.

Už si ani nevzpomínám, kdy přesně se to začalo kazit. Kdy začal mít člověk poprvé takový divný, ošklivý pocit a doufal, že se probudí. Snad tehdy ten záběr v televizi, kdy si Havel přátelsky podává ruku s Mariánem Čalfou a jmenuje ho premiérem. Symbolicky, na znamení usmíření.

Nepříjemně překvapující byl moment, kdy Havel – tehdy mocná až všemocná osoba – odmítá diskusi na téma zákazu komunistické strany či důraznější postup proti komunistickým zločincům. „Nejsme jako oni“, padá z jeho úst a dívá se přitom podivně, pokřiveně do strany. Jako by se bál to říci s přímým pohledem.

Z komunistů, resp. lidí, kteří byli členové komunistické strany a podíleli se na vraždění, týrání, terorizování a celkovém útlaku, nebyl potrestán či povolán k odpovědnosti nikdo. Výjimky, jako Štěpán, jen potvrzují pravidlo. Kat z 50. let Karel Vaš suvérenně chodí na oslavy a oficiální setkání protifašistických bojovníků v českém parlamentu.

Už i osoby vedení jako spolupracovníci StB (popř. agenti apod.) našli spolehlivý způsob, jak se očistit od své minulosti. Soudy je rády očistí, neboť oni „nevěděli, že spolupracují, byli zařazeni do svazků proti své vůli, nejsou si vědomi, že by něco podepsali....“. Vedení ve svazcích StB jako agent, podepsaný vázací akt, to vše není ještě důkaz.

Přitom nejde o pomstu. Alespoň mně ne, a stejně tak i jiným lidem. Stačila by spravedlnost, možná tvrdá, ale spravedlivá. Byla by přesně tím, co národ potřebuje. Spravedlnost je jako živá voda pro morálku a obecnou lidskou slušnost. Absence a pošlapání jakékoli spravedlnosti však morálku společnosti ještě více pohřbilo. Vyplácí se být lump a darebák, tak vyzněl vzkaz společnosti, již tak notně pokřivené 40 lety komunismu.

16 let poté můžeme stále občas slyšet kázání „mravní autority“ exprezidenta Havla. Neznám však již nikoho, pro koho by byl Václav Havel autoritou, ať už jakoukoli. Přitom ještě před 16 lety byl autoritou i pro mně. Byl jsem jako oslepený a tonoucí, chytající se nabízeného stébla.

Je po 16 letech co oslavovat? Není. Snad jen vzdát úctu k těm, kteří měli odvahu přijít 17. listopadu 1989 na Národní třídu a nechat se zbít komunistickou policií. To ještě netušili, jak zoufale zbytečná je jejich oběť a statečnost. Netušili, že ti, kteří je nechali před 16 lety zbít, se jim budou dnes smát.

17. listopad je hořký státní svátek. Připomíná nám datum, které odstartovalo řadu událostí, které vyústily ve zklamání. Dnes bychom měli slavit státní svátek. Já slavit nebudu a neznám nikoho, kdo by slavil. Stejně neznám nikoho, kdo by na listopadové a následné „sametové události“ vzpomínal pozitivně a optimisticky. Slyším spíše jiná hodnocení: „Byl to sametový podvod s hercem Havlem v hlavní roli“, „komunisté obratně převlékli kabáty a udrželi si ekonomickou i politickou moc“ nebo „proč jsme tenkrát vlastně cinkali klíči?“.

I já jsem tenkrát cinkal. Oslavovat to však nebudu.