Česká média: Šaron na prvních stranách

Pondělní titulní stránky českých médií vypadaly, jako by vyšly od jediného stolu. Lidové noviny – palcový titulek „Motlitba za Šarona“ doplněný fotkou Židů modlících se u zdi nářků. Hospodářské noviny – téměř totožný titulek „Motlitby za Šaronův boj o život“ doplněný téměř totožnou fotografií. Mladá Fronta Dnes – opět palcový titulek „Šarona probouzejí“ a „Přežije Šaron? Ptá se Izrael“ doplněný dalším modlícím se Židem. Korunu potom všemu nasadila Česká televize, jejíž redaktorka jako hlavní a první zprávu večerních Událostí uvedla, že „Šaron již pohnul rukou a nohou“. Jak dojemné.

Jednostrannost a neobjektivnost – ba uniformita českých médií je přinejmenším zarážející. Ještě komičtější je, jak se mainstreamová média úzkostlivě snaží vyhnout se jakékoli negativní zmínce o Arielu Šaronovi. Dozvídáme se dokonce takové perly, ze kterých jde mráz po zádech.

„Vidět Šarona zblízka byl zážitek. Šaron se valil pomalu a nezastavitelně jako tyranosaurus v Jurském parku. Člověk měl pocit, že se kolem při každém Šaronově došlápnutí otřásá země. Starý válečník odchází jako jediný člověk, který mohl přinést mír. Prosadil by ho stejně, jako když předtím vyhrával války. Pěstí.“, to vše píše Milan Vodička v páteční Mladé Frontě Dnes. Pan Vodička jen zapomněl, že Ariel Šaron nevedl a nevyhrával žádné války. Masakry civilistů a přepady vesnic lze snad označit za genocidu, zločiny proti lidskosti, ale k vedení války ve smyslu mezinárodního práva mají skutečně daleko. A „prosazovat mír pěstí“? Hmm.

„Má na krku nepřímou odpovědnost za masakry v palestinských táborech v Libanonu v roce 1982“, připouští nejprve úzkostlivě Milan Vodička, aby poté (pro jistotu) dodal, že „doba tehdy byla jiná a že teď to byl už jiný Šaron. Ano, nikdy se s ničím nemazlil, ale jedině někdo takový může zavést na Blízkém východě mír“. Dle logiky pana Vodičky „byla v roce 1982 doba jiná“ a Palestinci se mohli beztrestně vraždit. Hmm.

V jiném článku píšou Michaela Bučková a Teodor Marjanovič v MFD o tom, že Šaron „velel trestným výpravám na arabská území“. Skutečně kulantní terminologie. Stejná, jako psát o „trestné výpravě do Lidic“. Doba byla zkrátka v roce 1942 jiná a generál SS Kurt Daluege se zkrátka s ničím nemazlil, ale jen on dokázal udělat pořádek, no. Vidět ho zblízka byl také určitě zážitek, co říkáte, pane Vodička?

Ano, Ariel Šaron je bezpochyby očima Izraelců hrdina jejich národa. Pro Izrael a jeho existenci obětoval celý svůj život. Je mu připisováno úsilí o nalezení mírového řešení izraelsko-palestinského problému. Ano, nějaké úsilí Ariel Šaron bezpochyby vyvíjel, stejně jako ostatní izraelští premiéři. Avšak úsilí Ariela Šarona o mírové řešení blízkovýchodního konfliktu bylo kompromitováno již samotnou osobou Šarona.

Nastolme si jinou, zásadní otázku. Zásadnější, než je život nebo smrt Ariela Šarona či jakéhokoli jiného izraelského představitele. Otázku samotné existence státu Izrael. Využijme toho, že zatím není taková diskuse zakázána a postihována.

Od samého počátku je stát Izrael předmětem a důvodem neustálého napětí na Blízkém východě. Vznik tohoto státu je v přímém rozporu s příslušnou rezolucí OSN z roku 1947, která dělí Palestinu na židovskou a palestinskou část. Izrael okupuje palestinská území a otevřeně hovoří o jejich anexi, tj. legalizaci své agrese.

Když v jistém průzkumu veřejného mínění mezi občany EU vyšel Izrael jako největší nebezpečí pro světový mír, úředníci EU se pohoršovali nad „antisemitismem svých obyvatel“. Bohužel pro ně, odmítání jakékoli kritiky jednání a chování Izraele nelze donekonečna maskovat „antisemitismem“. Vytrvalé se ohánění obuškem „boje proti antisemitismu“ totiž probouzí skutečný antisemitismus.

Hovořit o mírovém procesu v Palestině, resp. na Blízkém východě je jen mlácení prázdné slámy. Mírový proces znamená jen to, o čem Izrael rozhodne. Když bude chtít Izrael anektovat či okupovat další palestinská území, udělá to. Když bude chtít rozjezdit v pancéřovaných amerických buldozerech pár palestinských domů či čtvrtí, udělá to. A když usoudí, že bude lepší a levnější Gazu kontrolovat zvenku, stáhne se. A bude-li chtít postavit okolo Palestinců zeď a postavit tak obrovitý koncentrační tábor dosud nevídaného rozsahu, nezabrání mu v tom vůbec nikdo, ani Mezinárodní soudní dvůr.

Na závěr tedy nechávám otevřenou otázku: Co nám dal stát Izrael za téměř 60 let své existence kromě trvalé eskalace násilí, napětí a krize? Víte o něčem?