Irvingův proces

Jak známo, David Irving byl na základě zatykače vydaného v roce 1989 zatčen rakouskou policí v listopadu loňského roku ve Štýrsku. Teprve nyní pronikají přes jeho právníka, média a univerzitní studenty, kteří jej pozvali na svůj seminář, zajímavé okolnosti jeho zatčení.

Irving se rozhodl k návštěvě Rakouska ad hoc, na základě telefonického pozvání studentů Univerzity ve Vídni. 11.listopadu 2005 směřoval Irving automobilem do Vídně, když mu studenti zavolali na jeho mobilní telefon a varovali ho, že před Univerzitou a v jejích prostorách je nápadný počet mužů v civilu, kteří nejsou studenty ani zaměstnanci. Byli to tajní policisté, kteří zřejmě odposlechy telefonu zjistili cíl Irvingovy cesty.

Zvláštností je, že Irving používal mobilní telefon registrovaný ve Velké Británii a do jeho sledování a odposlechu musela být tedy zapojena i britská (tajná) policie. Poté, co byl Irving svými studenty varován, zastavil a zavolal svému vydavateli do Grazu, se kterým si domluvil náhradní schůzku. Tajní policisté poté z Univerzity okamžitě zmizeli. Irving zamířil na jih a zřejmě si nechal zapnutý i mobilní telefon. Na silnici před Grazem již na něj čekali, do akce byl zapojen i policejní vrtulník.

Neozbrojenému téměř 70tiletému historikovi se dostalo pozornosti jako samotnému Bin Ladinovi. Zábavné, že?

Irvingův proces není obyčejným procesem. Není ani obyčejným kriminálním procesem. Je skutečným mezníkem v právu, mezníkem v základních právech člověka a občana. Přestože je základními mezinárodními dokumenty o lidských právech zaručeno právo na spravedlivý proces, především právo se hájit před soudem a předkládat důkazy, v Irvingově procesu – podobně jako v dalších holocaustových procesech – to prostě neplatí.

V procesech s popírači holocaustu platí jedna absolutní procesní zvláštnost, která obecně platné procesní zásady pro vedení spravedlivého procesu staví úplně na hlavu. Obžalovaný se nemůže hájit. Nemůže předkládat důkazy, žádat vyslechnutí svědků (resp. žádat může, ale tím to končí). Naopak, pokud se obžalovaný pokouší jakkoli hájit, pokračuje tím v trestné činnosti, což je přitěžující okolností.

Čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech zaručuje právo na spravedlivý proces. Je základním aspektem práva na spravedlivý proces, že trestní a soudní řízení musí být kontradiktorní a musí zajišťovat tzv. rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. V trestní věci právo na spravedlivý proces znamená, že jak obžalobě tak obhajobě musí být dána možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim, popř. předkládat nové.

V holocaustovém procesu platí, že již samotné obvinění a postavení před soud automaticky znamená vinu. Jediná teoretická možnost vyvinění se je odvolání svých tvrzení a popření svých myšlenek a názorů. To však u notorických popíračů – recidivistů – jako je Irving na soudy neplatí. Ač Irving podle dostupných informací nyní připouští možnost existence některých plynových komor, jeho obžaloba trvá.

V Irvingově procesu, stejně jako v jiných podobných procesech s popírači a zpochybňovači holocaustu, se právo, spravedlnost a justice vrací kamsi hluboko do minulosti. Vracíme se do dob, kdy uhnutí z oficiálního povoleného kursu bylo trestáno vězením, s trochou přehánění lze i říci, že se vracíme do dob středověkých procesů s kacíři a heretiky. Podstatný rozdíl je snad pouze v tom, že středověkým kacířům a heretikům hrozil trest smrti, zatímco Irving může dostat „jen“ 20 let. Ale i když dostane jen dva roky, jeho proces je výstrahou pro všechny.

Tzv. „holocaustovými procesy“ by se tedy jednoznačně měla zabývat právní teorie a měly by být vyučovány na právnických fakultách jako zvláštní, specifický druh soudního nesporného řízení. A to bez ohledu na ožehavost a tabuizování tohoto tématu.

Je však pochopitelné, že tyto procesy příliš kazuisticky ani teoreticky na akademické půdě rozebírány nebudou, neboť zcela boří ustálené standardy ochrany lidských práv a svobod. Bude tedy lepší pomlčet.

Pro Evropu a Evropskou unii Irvingův proces znamená, že se vracíme a upadáme na úroveň Turecka. Proč taková paralela? V Turecku je právě obviněn a trestně stíhán turecký spisovatel Orhan Pamuk, který pro změnu na jiný – arménský - holocaust upozornil. Režimy tedy stíhají myšlenky a názory, které se jim nehodí. V Turecku je to upozorňování na arménský holocaust, v Evropě je to diskuse o rozsahu židovského holocaustu (pronásledování Židů žádný z revizionistů nepopírá, pokud vím).