Stále doutnající Benešovy dekrety

V České republice je poválečné vyhnání Němců spojeno s notoricky známými Benešovými dekrety. Za Benešovými dekrety se nepodařilo – i přes veškeré usílí českých i německých politiků – udělat definitivní tečku. Českoněmecká deklarace z roku 1997, přijatá s vytouženým cílem udělat tlustou čáru, problémy jen zakonzervovala.

Politická realita ukazuje, že snaha, resp. vytoužené přání udělat tlustou čáru a tvářit se, že vše je vyřešeno, je nereálná a kontraproduktivní. Naznačuje to i mj. nedávná iniciativa premiéra Paroubka k omluvě německým antifašistům, kteří byli hozeni do jednoho pytle s henleinovci. Při politickém kurzu, který Evropská unie oficiálně razí, tj. v kurzu vzájemného smíření, spolupráce a přátelství, není pro kolektivní vinu místo.

Situaci ještě zhoršuje fakt, že k vyvlastnění sudetských Němců nedošlo „čistě“, tj. bez mrtvých a bez masových hrobů (o kterých začala již informovat také česká veřejnoprávní média). Benešovy dekrety jsou navždy spojeny s masovými hroby a mrtvými civilisty. Pro politické elity je stále těžší tvářit se, že měří všude stejným humanitním a spravedlivým metrem, a přitom přehlížet to, co se událo sudetským Němcům.

Situaci ještě zhoršuje nejednotný postoj našich soudů, které v řadě případů prolomily tzv. restituční tečku v roce 1948 a s poukazem na ochranu vlastnického práva vracely rozsáhlé majetky osobám, které o ně přišly na základě Benešových dekretů. Posledním větším případem je případ Hugo Salma z loňského roku. Jiným učebnicovým příkladem je navrácení miliardových majetků šlechtickému rodu Colloredo-Mansfeld, kde se rozhodující skutečností stala náhlá ztráta dokumentu, podle kterého Josef Colloredo-Mansfeld požádal za války o říšské občanství (a na základě toho byl po válce označen za kolaboranta a jeho majetek zkonfiskován podle Benešových dekretů).

Tyto úspěchy, kdy se otvírá cesta k obrovským majetkům, jsou živou vodou na snahu převálcovat Beneše jednou pro vždy. Na počátku tohoto roku rozhodoval o Benešových dekretech i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, který však stížnost vrátil z formálních důvodů, o meritu věci nerozhodl.

Dosud jen slabě zazněl argument, že Česká, potažmo Slovenská republika nemají za hromadné vyvlastňování primární odpovědnost. Byly jen vykonavately vůle vítězných mocností. Pokud tedy tyto vítězné mocnosti jen shovívavě mlčí a pozorují přestřelky mezi českými a (sudeto)německými politiky, naskýtá se zde pro českou stranu výhodná taktika.

O navracení majetků, tj. zkonfiskovaných nemovitostí nemůže být řeč. Je to neprůchodné jak z hlediska politického, sociálního, ale i faktického. Nelze si představit, jak miliony Čechů, spolu s Vietnamci a Cikány opuštějí pohraničí a uvolňují prostor pro návrat sudetských Němců. Stejně tak je nereálná představa, že se sudetští Němci budou houfně vracet, a obnovovat své statky.

Pokud tedy někdo hovoří a filosofuje o potencionálních reparacích, náhradách a kompenzacích, tak je v žádném případě nemůže hradit Česká republika. Jak již bylo řečeno výše, Česká republika nenese a nenesla hlavní odpovědnost za Benešovy dekrety, které jen realizovaly vůli vítězů na Postupimské konferenci.

Nepříjemná však není myšlenka, aby se na potencionálních reparacích podílela česká komunistická strana, která hrdě drží prapor kontinuity s krvavou KSČ minulého století. Byli to právě komunisté, kteří se významně, horlivě a ochotně podíleli na realizaci Benešových dekretů. Byli to komunisté, jejichž KSČ díky Benešovým dekretům a odsunu sudetských Němců zvítězila ve volbách v roce 1946, což jí vydláždilo cestu k puči v roce 1948. Se třemi miliony Němců - voličů ve státě by KSČ volby nikdy nevyhrála a nedostala se k moci.

Byli to komunisté, kteří s úspěchem živili během své vlády primitivní rasismus vůči všemu německému a zaplavovali pohraničí cikánskými imigranty ze Slovenska. A jsou to komunisté, jejichž majetek stále dosahuje značné výše. Cena půl miliardy za jejich palác v ulici Politických vězňů v Praze se jim nezdála dost vysoká, přestože jej získali svým obvyklým způsobem, vyvlastněním (vhodnější slovo by možná bylo krádež).

Tehdejší Československo nemělo na výběr. Pouze vykonalo vůli vítězů. Proto lze hlavní nátlak požadující náhrady a reparace vhodně nasměrovat ke správným dveřím. Ke dveřím vlád Velké Británie, USA a bývalého SSSR. Stále se tak zní v uších věta britského premiéra Churchilla, který označil poválečný odsun Němců za „omyl, proti němuž Alsasko-Lotrinsko a Gdaňský koridor byly jen pouhé maličkosti“. Přesto pro něj zvedl ruku.