Zelená hrozba, nebo oživení domácí politiky?

Kdo jsou Zelení? Strana, dávající důraz na ekologii, nabízí se laciná odpověď. Ale znáte tedy nějakou stranu (snad s výjimkou recesistických spolků), která na ekologii a ochranu životního prostředí důraz nedává? V čem tedy tkví rozdíl v „normální“ ekologii, hlásané „normálními“ stranami a ekologii hlásané Zelenými? Možná právě v tom, že ekologie zelených stran je spíše ekologismem, čili jistým druhem ideologie, založené na názorové bázi radikálně ekologických hnutí (ne náhodou jsou mnozí členové Zelených zároveň členy třeba Greenpeace, či jiných, někdy i nátlakových ekologických lobby, bojujících třeba proti atomové energii).

Ekologie je věc samozřejmě obrovsky důležitá a ochrana životního prostředí by měla být jednou z hlavních priorit každé politické strany. Zelení (celosvětově) jsou však velice často propojeni s krajní levicí a důraz na ekologii není jejich jediným polem působnosti. Vzpomeňme na případ bývalého ministra zahraničních věcí SRN Joschku Fischera, člena německých Zelených, který se v mládí účastnil anarchistických akcí, nezřídka spojených s pouličním násilím. Tak jako v každé straně, tak samozřejmě i v „zelených“ stranách existují liberálnější a radikální proudy. Uvnitř zelených jsou „liberály“ lidé založeni spíše umírněně, kladoucí důraz na ekologii, ale v obecné sféře se projevující spíše liberálně-pravicově. Zatímco „zelení radikálové“ jsou ti, kteří často participují i na anarchistických akcích a jejich rétoriku můžeme klidně označit za levicovou, někdy i krajně-levicovou.

Strana zelených v ČR nedávno prodělala sjezd, na kterém došlo ke zvolení nového vedení. Šéfem strany se stal Martin Bursík, umírněný politik a zdá se, že jeho zvolení oslabilo tzv. „tmavozelené“ křídlo kolem Jakuba Patočky a Jana Beránka, který je údajně BIS veden jako „ekoterorista“. A opravdu, po Bursíkově zvolení již na sjezdech Strany zelených jsou slyšet mimo „ochrany životního prostředí“ i témata jako „důchodová reforma“, či „daňová politika“. Přesto jsem však k případné účasti Zelených v poslanecké sněmovně, možná i ve vládě, jako pravicový volič velmi rozpačitý.

Je nezpochybnitelné, že případný úspěch Strany zelených by notně zamíchal českou politickou scénou. A to ona ostatně potřebuje. Na druhou stranu – Zelení by se jistě stali jazýčkem na vahách. Vždyť kdo by byl (pokud by nechtěl spolupracovat s komunisty) schopen sestavit vládu? Patrně jen ODS, či ČSSD. Velká koalice je teoreticky možná, ale podle posledních výroků představitelů dvou nejsilnějších stran k ní asi nedojde. ODS se jistě spojí s tradičním spojencem, s lidovci. Jelikož se však s největší pravděpodobností dá očekávat velmi těsný výsledek je jasné, že vládu bude chtít sestavovat i ČSSD a pokud nechce definitivně ztratit tvář spojením s komunisty, sáhne po Zelených, ke kterým má ostatně v mnohých otázkách velmi blízko. Anebo Strana zelených vstoupí do pravicové koalice s ODS? Pokud ano, nabízí se otázka do jaké míry zachová ODS po ústupcích jim svůj pravicový program. Mnohé věci mají spolu jistě také společné. Nezdá se však, že by Zelení byli ochotni podporovat tradiční pravicově-konzervativní témata jako je třeba důsledná obhajoba národních zájmů a omezení imigrace. Například jistý Milan Daniel, člen strany zelených v jednom článku na Britských listech představuje program strany který prý klade důraz na …“důsledně uplatňovaný gender princip, požadavek na odstranění diskriminace migrantů, na narovnání křivd, jichž jsme se dopustili vůči Němcům…“

Domyslíme-li si k tomu, ještě osobnosti typu Petra Uhla, nabízí se v souvislosti se Stranou zelených úvaha, zda přeci jenom neplatí tolikráte omílaný vtip „o melounech“. Na povrchu zelení, uvnitř rudí…