Haagský proces s Miloševičem:

Britská novinářka Eve-Ann Prenticová byla jedna z mála západních novinářů, kteří se během bombardovací kampaně NATO vůči Srbsku zdržovali v Kosovu. O situaci na Balkáně píše již od 80. let a byla korespondentkou významných britských listů jako Guardian nebo Times.

Soudce Patrick Robinson ji předvolal především proto, aby pomohla obžalobě konečně usvědčit Slobodana Miloševiče a srbskou vládu z genocidy a zločinů proti lidskosti. Dosavadní průběh procesu totiž přinesl (ze strany svědků) více obvinění představitelů NATO, než usvědčení Miloševiče z přímé odpovědnosti na válečných zločinech.

Prenticová vypověděla, že se stala sama v Kosovu obětí útoku letadel NATO, když cestovala civilními vozy. Při jednom z útoků nedaleko Prizrenu 30.5. 1999 byl zabit její řidič, a ona sama zraněna. Orgány NATO svou účast na incidentu popřely.

Svědectví dále popisovalo exodus srbského obyvatelstva, který započal po zahájení „humanitárního bombardování“ NATO a který byl podporován oddíly UCK. Prenticová popisovala, jak ozbrojenci z UCK nutily kosovské Albánce k útěku ze země a označovaly to za jejich „vlasteneckou povinnost“. Kdo odmítl či se zdráhal uposlechnout, riskoval obvinění ze zrady a kolaborace se Srby.

Největší výbuch však zapůsobilo usoudu výpověď, že v listopadu 1994, zatímco čekala před kanceláří bosenského muslimského vůdce Aliji Izetbegoviče na slíbené interview, společně s dalším novinářem týdeníku Der Spiegel, uviděla vycházet z Izetbegovičovy kanceláře Usamu Bin Ladina.

Po vyřčení tohoto svědectví ukončil soudce Patrick Robinson výpověď Prenticové v půli věty a prohlásil jeho pokračování za „irelevantní“. Spojitost mezi údajným architektem 11.září a světovým nepřítelem číslo 1 Bin Ladinem a Západem podporovaným a v Daytonu ochraňovaným muslimským vůdcem Izetbegovičem je nemyslitelná.

Avšak skutečnost, že svědectví o spojitosti bosenskomuslimské komunity, resp. jejím vůdcem a do roku 2003 prezidentem bosenské republiky Izetbegovičem a jedním z nejhledanějších teroristů světa padla na půdě Haagského tribunálu, je mimořádně nepříjemná. Nezbylo, než ji ututlat. Na stránkách západního tisku se neobjevila ani řádka.

Haagský tribunál čelí sílící kritice za svou jednostrannost a neobjektivnost. Za dobu jeho existence byla obžalována řada Srbů a Chorvatů, ale pouze tři muslimové. Kosovští Albánci Fatmir Limaj, Haradin Bala a Isak Musliu, příslušníci kosovské osvobozenecké armády UCK, byli obviněni z mučení a zabíjení vězňů v koncentračním táboře Lapushnik v roce 1998. Byli zde internováni jak zajatí Srbové, tak Albánci obvinění z kolaborace s nimi.

V listopadu minulého roku však Haagský tribunál osvobodil Limaje i Musliu pro „nedostatek důkazů“ a oba byli v ulicích Prištiny přivítáni jako hrdinové. Jediným odsouzeným zůstal Bala, který dostal třináct let.

Samostanou kapitolou, resp. fiaskem Haagského tribunálu bylo v roce 2003 zatčení a deportování Agima Murteziho, obviněného z mučení a vraždění Srbů a údajných albánských kolaborantů. Poté, co se nepodařilo prokázat totožnost Murteziho (resp. se nenašel jediný svědek, který by to dosvědčil), haagský soudce Liu Daqun byl nucen se mu omluvit a propustit ho.

Dosavadní průběh procesu se tedy vyvíjí lépe pro obžalovaného Miloševiče, než pro žalobce z NATO. Svědectví o bombardování srbských civilních objektů silami NATO, důkazy válečných zločinů spáchaných kosovskými Albánci, to vše nikterak nezapadá do oficiálního obrazu o ubohých, zlými Srby utlačovaných Albáncích a jejich pohádkových zachráncích z NATO.

Díky procesu totiž vyplouvá na povrch mnoho špíny o fabrikaci důkazů a zoufalému tlaku USA „něco udělat“ s nepoddajným Srbskem. V tisku se toho o procesu dozvídáme stále méně. Jeho průběh a výsledky totiž vrhají mimořádně špatné světlo na celou kosovskou anabázi v režii NATO.