Vietnamci v Čechách: Opravdu jen nešvar?

V předvolebním studiu uklouzla známému fotbalovému trenérovi, který se po vyhazovu ze Sparty Praha rozhodl realizovat v politice, tato věta: „Je nesmírně důležité, abychom udrželi v kraji naše podnikatele. Abychom tenhle nešvar, který tady je - včetně toho, co bylo jmenováno: Vietnamci a tak dále - aby to u nás nebylo, aby to zmizelo.“

Ačkoli bylo jeho vyjádření spíše dílem jeho nepřipravenosti a zmatenosti, potrefené husy, strážící klidnou a politicky korektní hladinu svého multikulturního a kosmopolitního rybníka, se ozvaly s náležitou útočností. Svá ústa i jméno ochotně jako vždy, když je třeba podpořit politickou korektnost, zapůjčil mj. i brněnský politolog Miroslav Mareš.

Je otázkou, proč vlastně tak multikulturalisté tak křičí, když jsou Vietnamci nazváni podle toho, jak se občanům této země jeví. Nalijme si čistého vína a nepřidávejme si do něj jedovatou přísadu politické korektnosti a multikulturalismu, které mají otupit náš zdravý rozum.

Neznám ani jedno, byť sebemenší pozitivum, které nám Vietnamci do naší země přinesli. Vedle daňových a celních úniků v řádu desítek miliard, v důsledku kterých krachují poctiví čeští podnikatelé, kteří přirozeně v takové „konkurenci“ neobstojí, je tu poněkud opomíjený, ale o to významnější faktor Vietnamců jako distributorů drog, zejména pak těch tvrdých (heroin).

Citujme z výroční zprávy o situaci v oblasti drog, vypracované Národní protidrogovou centrálou a zveřejněnou Policejním prezídiem: „Zatímco v druhé polovině devadesátých let minulého století byly (gramatická chyba ponechána pro autentičnost) Asiaté působící v ČR takřka výhradně orientováni na obchod s heroinem, přičemž se pohybovali v nejnižší etáži - dealingu, stali se v současnosti již samotnými organizátory. … zjištěné informace pak vypovídají o tom, že Vietnamci soustředili prodej drog do příhraničních oblastí, přičemž využívají tržnic.“

Policejní orgány nejsou jedinými, které poukazují na úzkou provázanost vietnamské komunity s drogami. Z terénního průzkumu nevládní Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) vyplývá, že trh s tvrdými drogami v Karlovarském, Plzeňském a Ústeckém kraji ovládají v této oblasti výhradně Vietnamci.

Témeř nemožný je efektivní monitoring a evidence vietnamské komunity, a to i pro státní orgány. Citujme opět zmíněnou policejní zprávu o situaci v oblasti drog: „Nemalé problémy vyvstávají již z nedokonalé evidence těchto osob, která vyplývá z množství nelegálních migrantů, dále také ze složitosti, a pro Evropana nezvyklému složení, exotických jmen. V praxi často poté dochází k tomu, že není jasné, co je jméno, co příjmení a jedna a táž osoba se může v evidencích nacházet v několika různých variantách vícekrát, avšak při počítačovém zpracování nejsou tyto vazby patrné. Dále je množství osob přihlášeno k pobytu na falešné, či pozměněné doklady, a jejich pravá totožnost je nezjistitelná.“

Neuchopitelnost vietnamské komunity, resp. její početní definice, je příznačná. V letech 1979 – 1985 k nám komunisté na základě mezistátní smlouvy s Vietnamem dovezli na 35 000 Vietnamců, z toho asi dvě třetiny na práci v dělnických profesích a zbylá třetina ke vzdělávání. V roce 2001 se při sčítání lidu přihlásilo k vietnamské národnosti jen asi 18 000 lidí, Český statistický úřad přitom dnes hovoří asi o 35 000. Skutečné počty budou zřejmě až řádově vyšší.

Je skutečností, že z Vietnamců v otřískaných favoritech, prodávajících na tržnicích levné a nekvalitní zboží a namačkaných v pronajatých bytech, se stala významná součást podnikatelské elity naší země. Můžeme nad tím zavírat oči, můžeme to banalizovat, můžeme se i smát, ale nic tak nezměníme.

Vtipům o Vietnamcích, kterým jsme se smáli na počátku 90. let minulého století, již odzvonilo. Z původní kolonizační vlny povstala nová vietnamská podnikatelská elita. Škodu Forman nahradilo BMW či Mercedes, pronajatý byt v paneláku luxusní vila či nadstandardní nové byty a na tržnici mrznou již často pouze Češi. Platí to zejména ve výše uvedeném pohraničí.

Vietnamci se zásadně vyhýbají jakýmkoli dělnickým profesím (za kterými sem za komunismu původně přicestovali) a realizují se výhradně v obchodu, především v nákupu a prodeji zboží. Zadáme-li do vyhledávače internetové verze obchodního rejstříku časté vietnamské jméno „Nguyen“, dostaneme 466 výsledků hledání. U jiného obvyklého jména „Ngo“ máme 323 výsledků.

Mám kamaráda, který pracuje jako lékař v jedné velké nemocnici. Líčí, jak na ošetření chodí řada Vietnamců, a to na jednu kartičku pojišťovny. Je-li jejich stav akutní, podle platných zákonů je nelze odmítnout. Tak se stalo, že vyléčení jednoho takového pacienta z těžké a nebezpečné infekční choroby stálo nemocnici částku přes dva miliony korun. Vietnamec zdravotní pojištění neměl, a tak účet skončil nakonec na vietnamské ambasádě. Ani tam však dotyčného „neznali“. Dluh nemocnice krytý státem se zase o něco navýšil.

Budeme-li se držet bolestných a tvrdých faktů, můžeme řící, že Vietnamci s sebou přinesli především kriminalitu. A to kriminalitu majetkovou a drogovou. Jejich majetková kriminalita (tj. celní a daňové úniky) má bohužel ještě jeden významný a opomíjený vedlejší efekt – a tím je deformace podnikatelského prostředí a rovné konkurence. Nelze konkurovat podnikateli, který si udělal „daňové a celní prázdniny“.

Statistiky daňové výtěžnosti vietnamských podnikatelských subjektů se nevedou. Bylo by to samozřejmě rasistické, nepřípustné a xenofobní. Především by však takové statistiky byly tristní. Ještě zajímavější by mohla být statistika úměrnosti mezi prodejem textilu a obuvi na vietnamských tržnicích (bohužel nedohledatelný údaj) a úpadkem českého obuvnického a textilního průmyslu.

Vztah k hostitelské zemi má téměř výlučně ekonomický charakter. Smysl vietnamských podnikatelských aktivit je jednoduchý – akumulace co nejvyššího zisku pro zabezpečení svých rodinných a komunitních příslušníků, získání kapitálu pro rozšíření podnikatelských aktivit a vytvoření prostoru a podmínek pro příchod dalších Vietnamců. Vietnamské tržnice jsou také bezpochyby jedním z motorů šedé ekonomiky v ČR.

Vietnamské komunity jsou velmi uzavřené, nemají zájem se otevírat a už vůbec ne asimilovat, udržují trvalé silné vazby ke své rodné zemi. I proto má zatím většina Vietnamců pouze povolení k trvalému či dlouhodobému pobytu. Zvyšuje se ovšem počet „občanů ČR vietnamské národnosti“ (jde zejména o narozené děti). Také se stále více Vietnamců usazuje natrvalo. Není mnoho zemí, kde by se těšili tak příjemné pozitivní ekonomické diskriminaci.