Útok v Jerichu

V říjnu 2001 byl zastřelen izraelský ministr pro turistiku Rehavam ‘Gandhi’ (sic!) Zeevi. Byl sice už jednou nohou mimo vládu (zemřel vlastně hodinu před počátkem platnosti jeho demise), ale i tak šlo o věc, která poskytovala snadnou záminku k zásahu. Jak je ostatně běžnou praxí izraelské vlády a obecně židovské identity, mrtvý spolubojovník (i když vlastně vnitropolitický oponent) je cennější než živý. Arielu Sharonovi smrt Zeeviho posloužila jako výborný důvod pro zásah proti PLFP a rozbití Arafatova velitelství. Zeevi jako zombie ale stále svojí cenu neztratil. Sharon je sice ve stavu vegetativním, ale E. Olmert, Zeeviho dlouholetý politický a osobní rival, si díky němu napravuje své pošramocené volební preference. Nedostatek vojenských zásluh (podobně jako např. nestíhatelné válečné zločiny A. Sharona ve vesnicích Sabra a Shatila) je nyní zapomenut a nejnovější volební odhady hovoří o otočení trendu a vítězství ve volbách. Zeevi sám představoval typického sionistu s vojenskou historií (Sayeret Kharuv), který pro Araby nenašel jiná označení než rakovina apod., pravicového ultranacionalistu s programem násilných odsunů neizraelců a brousící si své zuby mj. i na Jordán. Tento člověk představoval naprosto legitimní cíl odboje proti izraelské okupaci a sionismu obecně. Ihned po jeho popravě byli označeni viníci a Izrael se rozhodl je stíhat. Ti našli dočasné útočiště v arafatově velitelství, kde ostatně jeden z unesených (Fuad al-Shubaki) pracoval ve vysoké pozici. Věci následně nabraly rychlý spád. Scénář byl vlastně totožný s akcí v Jerichu. Vojáci systematicky ničili objekt a vynutili si tak řešení. Tehdejší dohoda představovala ze strany Palestinců ústupek – Palestinská autonomie (PA) má sice trestně-právní svrchovanost, ale aby bylo zajištěno, že údajní atentátníci budou po dobu konání soudu a eventuálního trestu skutečně uvězněni, byla dohodnuta monitorovací mise britských a amerických pozorovatelů. PA následně požádala izraelskou stranu o dodání důkazů, na základě kterých by mohla být skupina zadržených označena za strůjce popravy. To se nestalo, resp. část skupiny byla odsouzena palestinským vojenským tribunálem k trestům v rozmezí jednoho (věděl o akci) do 18 (střílel, dle rozhodnutí zvláštního vojenského tribunálu) let, zřejmě na základě důkazů získaných vlastním vyšetřováním nebo přiznáním. Podotýkám, že je diskutabilní zda-li je vůbec Zeeviho poprava činem zasluhujícím si potrestání.

Saadat měl být ale nyní propuštěn. Saadat sám vinu popírá a je dost dobře možné, že o akci předem nerozhodoval a důkazy proti němu nejsou. Palestinský nejvyšší soud rozhodl o propuštění (dřívější rozhodnutí bylo Arafatem ignorováno z důvodů, které Abu Mazen nehodlal řešit a verbálně se jich zbavil, hlavním důvodem byla nemožnost zaručit Saadatovi bezpečnost). Za toto propuštění pak lobovalo mnoho organizací zabývajících se lidskými právy včetně Amnesty International (AI).

V úterý 14.3.2006 pak skupina mezinárodních pozorovatelů opustila oblast a několik minut poté už vypukla vlastní akce izraelské armády (IF, pozn. autora - v úctě s obětmi židovské agrese a aplikací prosté logiky není morálně možné použít běžně používanou zkratku IDF, kde D reprezentuje anglické adjektivum defense tedy obranné). Všichni sice tvrdí, že postup pozorovatelů a izraelské armády nebyl předem koordinován, ale tato možnost není příliš reálná a věrohodná. Jednak pro takovou spolupráci již byl vytvořen precedent, ale především britská a americká strana dala (cíleně!) dostatečně dopředu a několikrát najevo, že k takovému kroku dojde. Podle citací velícího generála v tisku pak armáda byla na toto připravena a jednotky vyrazily ihned poté co automobily s pozorovateli projely nedalekým kontrolním stanovištěm. Fakticky šlo o jasné předání stráže. Destrukce začala okamžitě. Většina odsouzených (a pracovníci věznice) se vzdala okamžitě, ti, o které šlo, pak kladli více než devítihodinový odpor (za pomocí zbraní ze zbrojnice). V průběhu akce pak proběhlo i vyjednávání za účasti vysokých palestinských představitelů a celou akci ukončilo dobrovolné složení zbraní této šestice poté, co jim bylo oznámeno, že jsou hozeni přes palubu žralokům napospas. Ti tak budou, v rozporu s mezinárodními dohodami a právem, zjevně souzeni před izraelským soudem, podobně jako např. Marwan Barghouti.

Jak je zřejmé z reakcí analytiků i samotných Palestinců, zklamala především Británie. Ta sice představuje vůdčí sílu v rámci EU části mírového kvarteta, ale čistě z historického hlediska jde o zemi, která tento konflikt nastartovala např. svojí správou regionu, zjevnou akceptací sionismu (Balfourova deklarace) a Jericho prostě světu znovu ukázalo, že o skutečný mír tu zjevně nejde. Mír není možné budovat na únosech a nerespektování základních práv, je paradoxní, že Palestinci jsou si toho vědomi více než Británie a unesení cizinci byli po zchladnutí propuštěni i když mohli představovat eventuální vyjednávací materiál). Nynější diplomatické povídky z úst britských představitelů pak přilévají jen olej do ohně.

Jericho pak ukázalo i na bezzubost oficiálních palestinských ozbrojených složek (ty podle dohod ale nesmí překročit policejní charakter) a ozbrojených skupin odporu. Rád bych se mýlil a doufal, že v počátcích této akce došlo k vyhodnocení situace a rozhodnutí nezasáhnout např. kvůli předpokládaným ztrátám. Palestina zjevně potřebuje síly rychlé reakce. Nejsem sice vojenský expert, ale velikost izraelského výsadku se nezdála být natolik veliká, aby nemohl být proveden eventuální krátkodobý protiútok s cílem evakuovat vlastní občany. Diplomaticky a právně by takové síly byly jistě obhajitelné, je to nakonec právě izraelské strana, které neustále požaduje zásah palestinských složek proti skupinám jako PLFP nebo ozbrojeným složkám Hamasu, ale zároveň je neustále decimuje. Navíc tyto dosavadní síly jsou obsazeny převážně členy Fatahu a jak ukázalo několik hodin po nedávných palestinských volbách, jednají více za Fatah než za Palestinu. Eventuální rozhodnutí ministra vnitra - člena Hamasu - by pak zřejmě nebylo ani těmito jednotkami respektováno. Jak již bylo zmíněno výše, jde ale o jednotky spíše policejní a nikoli vojenské natož určené pro speciální operace - ve vztahu k Jerichu by šlo o v nejhorším případě o sestřelení jednoho až dvou vrtulníků, zničení dvou až tří tanků a eliminaci (zaměstnání soustředěnou palbou) několika desítek vojáku s nedalekými zálohami. Tyto jednotky jsou nutné pro existenci každého státu, cestovní mapa musí jejich existenci zahrnovat, spoléhání se na prázdné bezpečnostní záruky k existenci Palestiny nepovede. Čistě jako rétorické cvičení mi dovolte zmínit také nutnost mezinárodní kontroly a eliminace zbraní hromadného ničení určených pro první útok v rukách Izraele. Toto riziko bude zřejmě eliminováno, získá-li (pokud je už nemá) Írán jaderné zbraně a zaváže se k obraně Palestiny pro tyto případy.

Pro nás ostatní pak připomínám, že i prostá rajčata mohou bojovat.