Kdo zvítězil v Libanonu?

Tyto slova nejlépe charakterizovala výsledek právě skončené bitvy mezi Hizballáhem a Izraelem. V Libanonu hořely izraelské tanky, ze kterých vyskakovaly jejich osádky, aby byly koseny palbou šiítských bojovníků.

Ilustrací izraelské frustrace může být incident, kdy skupinka důstojníků IDF (Izraeli Defence Forces) napadla fotografa izraelského deníku Haaretz, který fotil ustupující izraelské kolony, zasažené těžkými boji. O napadení informoval deník Haaretz.

Izraelská armáda nedosáhla ani jediný ze svých tří základních cílů, které sebevědomě vyhlásil premiér Ehud Olmert spolu se začátkem bombardování Libanonu, tj. osvobození dvou zajatých izraelských vojáků, zničení vojenského potenciálu Hizballáhu a jeho vytlačení z jižního Libanonu.

Dříve nekompromisní Izrael je nyní ochoten jednat o výměně zajatců, Hizballáh je stále plně bojeschopný (soudě např. podle počtu odpálených raket během posledních dnů izraelské ofenzivy) a cíl vytlačení Hizballáhu z (jižního) Libanonu je sám o sobě nesmyslný, neboť by znamenal de facto odsun 40% libanonského obyvatelstva, které tvoří šité.

Vůdce Hizballáhu Nasralláh označil skončenou bitvu za „historické vítězství Hizballáhu“, navzdory těžce zasaženým šítským sídlištím a infrastruktuře. Vzhledem k sílícímu rozladění v Izraeli možná nebude daleko od pravdy.

V každém případě byl přesně neznámý počet gerilových bojovníků Hizballáhu (jejich počet se odhaduje na tisíce) schopen celý měsíc úspěšně vzdorovat jedné z údajně nejlepších a nejlépe vybavených armád světa. Izraelci ani za těžké letecké a tankové podpory nedosáhli v celé šíři řeky Litání a zdaleka nevyčistili území jižního Libanonu od geril Hizballáhu, které dále pokračovaly v odpalování raket na jih do Izraele.

Celý konflikt má mnohem širší rozměr, než se může zdát. A nejde zdaleka jen o úspěch regionálního šítského hnutí Hizballáh, který efektivně a úspěšně supluje státní správu v Libanonu. Jedná se především o potvrzení nastoleného trendu vzestupu šiítského nacionalismu napříč Blízkým a Středním Východem.

Šiíté se stávají vůdčí a pro USA s Izraelem nebezpečnou suverénní arabskou silou. Na východě stojí suverénní a sílící Írán, v Iráku nezadržitelně roste moc šiítských milicí a Mahdího armády a v Libanonu právě šiítský Hizballáh odrazil útok izraelské armády.

Příliš pozdě si Američané uvědomují, jakou velkou chybu udělali svržením režimu Saddama Husajna v Iráku, který dokázal držet šiíty na uzdě. George Bush a jeho poloslepá klika si to ještě neuvědomují téměř jistě, ale o to více asi to uvědomí Bushův nástupce v úřadě. Režim Saddama Husajna představoval pro USA i Izrael mnohem menší hrozbu, než šiítský Irák (Šiíté zde tvoří asi 60% populace) pod íránským vlivem.

Známý novinář Seymour Hersh přišel s tvrzením, že izraelská akce v Libanonu byla předem naplánována (včetně provokace se zajetím dvou izraelských vojáků) a měla za cíl zničit kapacitu Hizballáhu zasypat Izrael raketami. K tomu by nepochybně došlo po americkém/izraelském útoku na Írán, který je za dveřmi.

V Libanonu právě neskončila válka, ale jen bitva. Izrael ukázal, že jeho zatím neporazitelná armáda není až tak neporazitelná. To pro něj může být velmi nebezpečné.