Tragédie, fraška, a to nejhorší teprve přijde

Nikdo však ještě jasně nevysvětlil, proč přesně by Američané měli slavit něco, co je jasným vítězstvím radikálních Šiítů, kteří se mohou přetrhnout, aby vytvořili svůj fundamentalistický režim. Jistě, je to zábava tancovat v ulicích, ale republikáni by se měli lépe podívat, co jsou zač jejich partneři.

„Islamofašisté“, před kterými nás učená třída varuje, je právě tou skupinou, pro které je Saddamova smrt vítězstvím. Jeho poprava v důsledku zaručuje další občanskou válku a mrtvé Američany. Každou matku a otce pěšáků sloužících v Iráku by měla jímat hrůza.

Dále takový rozsudek vypustí šiítské eskadry smrti na sunnitskou minoritu jako nikdy předtím, a podnítí Sunnity, aby přistoupili k extrémním sebevražedným taktikám, zatímco jim budou jejich úhlavní nepřátelé - zbytky křesťanů a hrstka Židů opouštějících Irák - vydáni na milost.

A tohle by měly být dobré zprávy?

Každý si může jen protřít oči, neochotné uvěřit nesouladu mezi rétorikou a skutečností. Bushova administrativa a její omlouvači hovořili o demokracii a svobodě jako ospravedlnění jejich války v Iráku, a tím vyprovokovali noční můru fanatických islámských extremistů, strašáků současnosti. A co chce nyní americká politika v Iráku učinit? Odevzdat jednotný stát sektářům a popravit muže, kterého sektáři tak nenávidí, neboť neučinil z islámského práva občanské právo Iráku.

Po pravdě řečeno, verdikt tedy rozpoutá peklo, které nebudou USA schopny kontrolovat. USA vnutily zemi zákaz vycházení a hlídaly celou zemi, ale jak byl vyhlášen rozsudek, lidé vtrhli do ulic a stříleli ze zbraní do vzduchu – stejně ti, co slavili, i ti, co protestovali – a všude spontánně propukly slavnostní průvody a shromáždění. Sunnité nesli plakáty s portréty Saddama. Přihlížející irácká policie neudělala nic, věděla, že je to lepší než se pokusit je zastavit.

Jakou moc má zde Američany podporovaná vláda? Může pověsit Saddama, ale není jasné, c může udělat více. A zcela jistě není schopna ovlivnit svou budoucnost.

Když zvážíte obvinění vůči Saddamovi, stává se scéna ještě podivnější. Zločin, pro který je souzen, byl spáchán v roce 1982. Několik Šiítů se Saddama pokusilo zabít, když navštívil Dujail. Saddam nebyl potěšen. Asi 150 lidí bylo zabito a město zničeno, s tisícovkami zatčených a mučených. Saddam říká, že to bylo oprávněné, neboť probíhala válka s šiítským Íránem.

Obecně platí, že hlavy států jsou znechuceny lidmi, kteří se je snaží zabít. Bush např. nepřestane věřit, že Saddam se pokusil zabít jeho otce. A výsledkem je, že přibližně stovky tisíc civilistů, kteří neměli s údajným spiknutím nic společného, byly zabity v důsledku invaze a okupace.

Je zapomenuto, kdo nebo jak podporoval Saddama v 80.letech 20.století. Irák zaútočil na Írán v roce 1980 se souhlasem USA. Reagan odstranil Irák ze seznamu známých států podporujících terorismus. USA dodávaly zbraně a ministerstvo obrany dodalo zpravodajské informace na pomoc Iráku. National Security Directive z roku 1983 říká, že USA učiní vše co je možné, aby zabránily Íránu vyhrát. V roce 1983 se Rumskfeld dokonce osobně se Saddamem setkal, aby ho ujistil o podpoře USA. CIA podporovala plynové útoky Iráku na Írán.

Jinými slovy, vláda, která nyní říká, že Saddam musí být zabit pro jeho zločiny, je ta samá vláda, která ho podporovala, když tyto zločiny páchal. Mělo by zde být ještě ostřejší termín, než je pokrytectví, aby popsal tuto skutečnost.

Pokud budete chtít vyzdvihnout něco na americké podpoře Saddamovi v 80.letech 20.století, je nutno podotknout, že i přes jeho brutální metody politické kontroly zůstal jediným neteokratickým a relativně liberálně založeným diktátorem v regionu. Země zažívala komerční boom, měla náboženské svobody – křesťané a Židé žili pokojně a bezpečně, jako nikde jinde v okolních státech – a existovaly oddělené předpisy pro náboženský a sekulární život.

Přeskočme z těchto let do současnosti a uvidíme, jak USA slaví zabití Saddama ve jménu učinění oblasti bezpečnou pro demokracii. Sdílejí krvežízniví klerikové, kteří nyní spoluslaví jeho odchod, tento demokratický sen? Sotva. Kdyby se USA stáhly z Iráku před lety, stále zde ještě mohla být šance na pluralitu. Nyní v rámci americké odpovědnosti za zabití Saddama čelíme dlouhé a protahující se občanské válce vedené fanatiky vyznávajících vraždění stále více jejich nepřátel.

Bushova administrativa se musí nacházet v jisté formě vnitřního zhroucení, a to tak velkém, že její političtí stratégové již ztratili všechen smysl pro realitu. Je těžké jinak pochopit jakýkoliv smysl představy, že rozsudek smrti nad Saddamem nějak zvedne volební podporu republikánům.

A opět se zde opakuje historie: Stejně jako USA podporovaní bojovníci za svobodu se později stali Talibanem, tak se Saddamovi vrazi v Iráku zformují do podoby nového despotismu. Navíc je šílené to, co je přímo před našima očima: Republikáni našli své skutečné zahraniční spojence v náboženských despotech, kteří vidí zabíjení jako odpověď na problémy světa.