Poprava Palestiny

Chaos posledních měsíců může označit začátek konce palestinské vlády. Nemusí to být nutně pro Palestinu nešťastný vývoj, vezmeme-li v úvahu americko-izraelské programy přetvořit tuto vládu do pouhého kolaborantského režimu, který bude nečinně přihlížet, jak spojenci společně pracují na odmítnuti nezávislé Palestiny.

Na událostech v Gaze se podepsal předchozí vývoj. V lednu 2006 proběhly v Palestině přísně sledované volby a byly nezávislými mezinárodními pozorovateli shledány spravedlivými a svobodnými. Stalo se tak navzdory americko-izraelským tlakům zvrátit volby ve prospěch jejich favorita, palestinské autority, prezidenta Mahmouda Abbase a jeho strany Fatah. Ale vyhrál Hamas a pro všechny to bylo překvapivé vítězství.

Trest Palestinců za zločin zvolení špatné strany byl tvrdý. S Amerikou v zádech vystupňoval Izrael násilí v v Gaze, zablokoval finanční fondy, které měl podle zákona uvolnit pro palestinskou vládu, zpřísnil blokádu a dokonce zastavil přívod vody do vyprahlého pásma Gaza.

Spojené státy a Izrael se postaraly, aby Hamas neměl šanci vládnout. Odmítly nabídku Hamas na dlouhodobý klid zbraní, aby se mohlo přikročit k jednání na dohodě o dvou státech podél hranic o jejichž podobě existoval mezinárodní konsenzus. Proti tomuto konsenzu stály 30 let (s výjimkou vzácných a dočasných odklonů) v izolaci prakticky pouze Amerika a Izrael.

V následujícím období Izrael vystupňoval své programy anexe, trhání a drcení zmenšujícího se palestinského kantonu ve West Bank a věznění jeho obyvatel. Po celou tu dobu se mohl Izrael plně spolehnout na americkou podporu a štědré financování navzdory několika drobným stížnostem s mrknutím oka po straně.

Šedé eminence mívají standardní, zaběhnutý postup jak zlikvidovat nechtěnou vládu: Vyzbroj armádu a připrav ji na vojenský převrat. Izrael a jeho americký spojenec pomohly vyzbrojit a cvičit Fatah, aby vyhrály silou to, o co přišly ve volebních urnách. USA rovněž podporovaly Abbase, aby hromadil moc ve svých vlastních rukách – podle advokátu Bushovy administrativy je takové počínání vhodné.

Tato strategie žalostně selhala. Minulý měsíc byly jednotky Fatah v Gaze v tvrdém boji poraženy, což mnoho pozorovatelů znalých místních poměrů hodnotilo jako předzvěst útoku zaměřeného na bezpečnostní síly brutálního Mohameda Dahlana. Mohamed Dahlan je mocný muž Fatah. Izrael a USA rychle obrátily prohru ve svůj prospěch. Nyní mají aspoň důvod utáhnout škrtící smyčku na lidech v Gaze.

Profesor mezinárodního práva Richard Falk napsal: „Setrvávat v tomto přístupu za současné situace je podle všech hledisek genocidou. Riskují zničení celé palestinské komunity, která je nedílnou součástí celé etnické skupiny.“

Toto chmurné naplnění se může uskutečnit, nesplní-li Hamas tři podmínky položené „mezinárodním společenstvím“ - terminus technicus označující Ameriku a těch několik států, které jdou s ní. Aby bylo Palestincům dovoleno nahlédnout přes zdi své žalářní kobky zvané Gaza, Hamas musí uznat Izrael, odmítnout násilí a akceptovat bývalé smlouvy, konkrétně tzv. cestovní mapu kvarteta (USA, Ruska, Evropské unie a OSN).

Míra pokrytectví, farizejství a licoměrnosti tohoto požadavku je ohromující. Na druhé straně totiž je zřejmé, že Spojené státy a Izrael nemusí uznat Palestinu a nemusí odmítat násilí. Stejně tak nikdo po nich nechce, aby uznaly minulé smlouvy. Izrael sice formálně akceptoval „cestovní plán“, ale vymínil si k němu 14 dodatků, které jej zcela vykuchaly. Abychom si jako příklad vzali alespoň první: Izrael požaduje jako podmínku pokračování procesu, že Palestinci se musí úplně a tiše podřídit současné situaci, musí ukončit provokace, rozpustit Hamas a další organizace a další podmínky. I kdyby se jim podařilo uspokojit tento v podstatě nemožný požadavek, izraelský kabinet prohlásil, že (cituji) „cestovní mapa nepožaduje po Izraeli, aby ukončil násilí a provokace vůči Palestincům.“

Odmítnutí Amerikou podporované „cestovní mapy“ Izraelem je pro obraz, jakým sám sebe vnímá západní svět, neakceptovatelné, proto se o tom nemluvilo. Fakta vyplula na povrch až když Jimmy Carter publikoval svou knihu Palestina – mír a ne apartheid. Publikování vyvolalo gejzíry nadávek a zoufalé snahy knihu diskreditovat.

Izrael je nyní schopen rozdrtit Gazu. A současně může pokračovat s Amerikou v zádech v implementaci svých plánů ve West Bank. Očekává při tom tichou kooperaci vůdců Fatah, které za jejich kapitulaci čeká odměna. Mezi jiným začal Izrael uvolňovat zmrazené fondy – odhadují se na 600 milionů, které ilegálně zadržel v reakci na lednové volby.

Bývalý ministr Tony Blair teď spěchá zachraňovat. Podle Rami Khouri, libanonského politického analytika bylo „jmenování“ Tony Blaira zvláštním vyslancem pro arabsko-izraelský mír totéž, jako by bylo jmenování císaře Nera šéfem hasičů v Římě. Blair je vyslancem kvarteta jen podle jména. Bushova administrativa dala jasně najevo, že Blair je vyslancem Washingtonu a má velmi omezený mandát. Ministryně zahraničí Rice (a prezident Bush) si ponechávají unilaterální právo rozhodovat o důležitých otázkách, zatímco Blairovi dovolí řešit pouze problémy kolem vybudování instituce.

Krátkodobě by byla nejlepší bilaterální dohoda s mezinárodním konsensem. Toto je stále z jakéhokoliv pohledu nemožné. Přitom je toto řešení podporováno celým světem včetně většiny americké populace. V průběhu posledních měsíců prezidenta Clintona k takové dohodě téměř došlo. Byl to jediný smysluplný, americký ústupek třicetiletého extrémního odmítání. V lednu 2001 podpořily Spojené státy jednání v egyptské Tabě, které téměř dosáhlo této dohody, než byla izraelská delegace odvolána premiérem Ehudem Barakem.

V závěrečné tiskové konferenci vyjádřili diplomaté v Tabě naději, že kdyby jim bylo umožněno pokračovat ve společné práci, zřejmě by takové dohody dosáhli. Následující roky jsme byli svědky mnoha hororů, ale ta možnost stále existuje. A co se týče toho nejlepšího možného scénáře dnes, zdá se být nepříjemně blízko tomu nejhoršímu. Ale lidské události nelze předvídat: Příliš mnoho záleží na vůli a možnostech.

Článek Guillotining Gaza vyšel na serveru informationclearinghuse.info 30.7. Překlad: editor.

Poznámka editora: Pan Chomský se snaží znít na závěr mírně optimisticky, ale upřímně řečeno příliš důvodů k optimismu není. I pan Chomský ví, že karty jsou sice jakž takž rozdány správně, ale jeden z hráčů je bezcharakterní zbabělec a falešný hráč, který navíc nesmírně rád střílí. A který je rozhodnut vyhrát za jakoukoliv cenu. I za cenu, že v salonu kromě něho nezůstane naživu ani kočka paní hospodské.

Je to skutečně tragedie. Celý svět impotentně přihlíží, jak sionisté provádějí holocaust a genocidu palestinského národa. Pokud vůbec zbývá nějaká naděje, spočívá pouze v samotných Palestincích. Nikdo jim nepomůže.