Hledá se vůdce

Dále, stávku nemůže organizovat jeden člověk, musí to být tým a musí se tomu věnovat na sto procent několik týdnů předem deset hodin denně, musí jednat s mnoha stranami a skupinami, musí si zajistit podporu třeba i odborů (jakkoliv je rád nemám), komunistů (platí totéž), žen, studentů, zkrátka všech skupin, které jsou v opozici. Nestačí jen vložit něco někde na internet a doufat, že to poběží nějak samo.

Jsem samozřejmě rád, že někdo vůbec něco začal, ale polovičně uvařená kaše je horší než žádná kaše. Jak to správně napsal jeden člověk v diskuzi zde ve Zvědavci:

Tak takovou ostudu jsem tedy jeste nezazil. Nikdo nestavkoval, lidi s trikolorami jsem videl za cely den jen asi deset!! Prisli jsme se dvema delniky od nas z dilny k sose Sv.Vaclava a ani tam nikdo nic neorganizoval, pry at podepiseme papir pro zakladani jakesi nove strany. Proti Americe nic!!

Ted me nekdo rekne, ze je to kvuli novinam, co je vlastni Zidi. Ale Zidi mely noviny uz za prvni republiky a stavky se tehdy organizovaly obrovske!! A to delnici nemeli ani telefony. Dnes ma kazdy mobil a internet, ale zorganizovat se nedari nic. Kdosi moudry napsal, ze 'kdo chce zapalit, musi sam horet'. Pani Franke, Svoboda, Bartosek jak videt nehori, protoze vyzvali nas vsechny ke stavce a pak utekli jako mali kluci. At si priste delaji blazny z jinych lidi!! Josef

Ten člověk má pravdu! Není nic horšího, než když se takto rozmělní dobrá vůle a zdravá naštvanost.

V diskuzi za článkem o stávce rovněž někdo upozorňuje na to, že organizace Ne základnám je prolezlá agenty BIS a jiný píše o tom, že tato organizace je Systémem tolerována jako určitý druh ventilu.

Proč zůstala Ne základnám stranou? Tuším odpověď, kterou bych dostal, kdybych se jich zeptal: „Věděli jsme od počátku, že to nemá cenu, lidi by stejně nepřišli, bla, bla, bla, bla.“ Ano, to jsem věděl také. Přesto jsem svým Zvědavcem stávku podpořil a svůj názor jsem řekl jen autorovi té výzvy. Co bránilo Ne základnám, aby udělali totéž? A proč o ní mlčely i Britské listy?

O tom, že nás zradili všichni politikové, není třeba vůbec pochybovat. Zradili nás i ti, kteří až dosud stáli v čele protestu proti základnám? Nevím. Nechci je soudit. Ale jednu věc vím jistě. Nesmíme se vzdát. Nesmíme rezignovat. Protože přesně tohle Systém chce. Chtějí nás unavit. Otrávit. Jestli se jim to podaří, to bude záležet jen na nás.

Doporučil bych vyškrtnout slovo „rezignace“ z našeho slovníku. Není pravda, že to nemá cenu. Má to cenu. I kdybychom prohráli, alespoň budeme mít čisté svědomí, že jsme bojovali.

To, co potřebujeme, je vůdce. Člověka, jako byl Mahadma Ghandi, jako je Cindy Sheehan. Přesně jak to napsal Josef v příspěvku: Kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Někoho, kdo bude ochoten třeba sám a jediný se utábořit na nějakém paloučku v blízkosti vládní budovy, nechat se zatknout (a dostat se tak do médií), vyhlásit třeba hladovku, prostě dělat všechny ty bláznivé věci, které způsobí, že se k němu začnou připojovat ostatní a z malé neškodné kouličky sněhu bude vznikat koule větší a větší, až to nakonec uvolní lavinu.

V srpnu 68 rozvinulo několik ruských intelektuálů, mezi nimi i akademik Sacharov na Rudém náměstí v Moskvě transparent protestující proti okupaci Československa. Bylo to tehdy opravdu od nich hrdinství. Samozřejmě ten transparent tam nevydržel ani pět minut. Policie je zatkla všechny a to velmi rychle. Ale jejich čin nezanikl a porušil uniformitu Systému. Hovořilo se o něm desítky let po celém světě a Brežněvovi připravil jistě nejednu bezesnou noc.

Cindy Sheehan přišla ve válce o syna a to ji dodalo patřičnou motivaci. Z počátku ji nikdo neznal. Chtěla mluvit s prezidentem Bushem, chtěla se ho zeptat, proč její syn zemřel. Samozřejmě, že se s ní nikdo nebavil. Samozřejmě to byla naivní otázka. Zemřel, protože to měl v popisu práce. Byl žoldák. Nebyl odveden násilím, šel tam dobrovolně. Ale to v této chvíli nebylo důležité. Důležité bylo to, že Cindy na sebe strhla pozornost Ameriky. Jak to jedna žena mohla udělat sama a bez prostředků?

Vzala stan a utábořila se u cesty na prezidentův ranč v Texasu. Brzy se o ní začalo psát. V jednom okamžiku bylo kolem ní stanové městečko z 1600 stanů. Všechno byli lidé, kteří odmítali válku. Přišly rozhovory pro média, pro televizi. Cindy cestovala po Americe a všude povzbuzovala veřejné mínění proti Bushovi a proti válce.

Podařilo se jí Bushe zastavit? Ne.

Bylo to, co dělala, tedy zbytečné? Ovšem, že ne. Cindy udělala obrovský kus práce a jsem si jistý, že i když Bush nikdy oficiálně o tom nemluvil, musela pro něj být něco jako podebraný nehet.

Potřebujeme takovou českou Cindy. Nebo Gandhiho. Nebo Sacharova.