Fraška na spravedlnost

K čemu je vlastně celá taškařice? Má vůbec nějaký, alespoň matný, morální podklad? Snaží se někdo křísit spravedlnost a právo, které náš nový režim hluboce zašlapal do země?

Paní Brožová-Polednová je spíše sama oběť než pachatel. Jako mladá, nevzdělaná a naivní se nechala přesvědčit k profesi komunistického kata. Má dokonce natolik rovnou páteř, že se ke své minulosti stále hlásí, na rozdíl od tisíců překabátěných soudruhů a troufá se dokonce i obhajovat. Nevídaná drzost!

V Čechách máme přitom tisíce čelných představitelů v kultuře, politice i hospodářství, kteří byli rovněž komunisté, nebo se alespoň těšili přízni režimu či byli pěstovanou opozicí. Zatímco Polednová odešla do ústraní a tam také plánuje skončit svůj život, bezpáteřníci se vyhřívají na výsluní režimu.

Jsou jich zástupy. Jiřina Šiklová vstoupila do komunistické strany nedlouho poté, co komunisté popravili Miladu Horákovou. Nyní je z ní socioložka a ráda se stylizuje do role mravokárce. Bývalý vysoký komunista, který rovněž vstoupil do strany těsně po krvavé lázni padesátých let Zdeněk Jičínský vykonává t.č. funkci poslance za ČSSD.

Konečně třetím vzorkem může být novinář Karel Hvížďala, který se do 86leté babičky opřel zvláště silně. Na internetovém blogu Aktuálně se rozhorčuje, že prý „sloužila bezhlavě politické zvůli totalitního režimu“. Ve svém krátkém životopise hned vedle článku zdůrazňuje Hvížďala svůj exil od roku 1978 a působení v novinách. Hodí se to. To, že studoval na elitní komunistické fakultě v Moskvě v roce 1966 politické vědy, nic neuvádí. V letech 1968 – 1970 mu předchozí studium leninismu v Moskvě vyneslo místo v komunistickém časopise pro mládež Mladý svět. Ani normalizace, kdy mnoho lidí prchalo ze země jeho kariéru nezastavila – odchází do Albatrosu, kde působí jako redaktor. Odvaha tehdy psát o „bezhlavé službě totalitnímu režimu“ však v Moskvě vystudovanému novináři nějak chyběla. Ještě zajímavější je, že byl veden StB pod krycím jménem DROZD a jeho svazek byl (stejně jako tisíce jiných klíčových svazků fondu Z) zničen 8.12. 1989. Jaké přesně byly styky Hvížďaly s StB už tedy ví jen on sám.

Je směšné, když soudíme senilní babičku za komunistické zločiny a v našem demokratickém parlamentu máme aktivní komunistickou stranu, která se za půl století významně nezměnila a nad svými zločiny se jen usmívá. Vděčíme za to i panu Havlovi, který pod heslem „nejsme jako oni“ odmítl v roce 1990 jakékoli pokusy postavit komunisty mimo zákon. Nedivme se mu. Nepodrazil ty, kteří mu dovolili jako disidentovi jezdit v luxusním Mercedesu, užívat prostorný byt na nábřeží v Praze a k tomu venkovskou usedlost Na Hrádečku. Navíc toho na něj soudruzi příliš věděli.

Do vězení v této zemi nešel jediný vysoký komunistický zločinec, ministři, vysocí důstojníci StB. O dozorcích a katech z komunistických koncentráků ani nemluvě. Viz. exemplární případ pana Grebeníčka seniora, který se za tiché podpory soudu žalobě vysmál.

Případ Ludmily Brožové-Polednové, kdy je za vítězoslavného mediálního ryku vlečena před soud téměř devadesátiletá stařenka, aby se učinilo „spravedlnosti zadost“, jen ukazuje křeč našeho „právního státu“ a spravedlnosti obecně. Místo skutečných viníků, nejvyšších komunistů a stbáků, kteří ještě dnes sedí na ministerstvu vnitra nebo obrany, kontrolují klíčové podniky a média, je předhozena vlkům bezmocná stařenka. To vše 18 let od sametového oparu, který zajistil beztrestnost hlavním zločincům.

Včera stará paní nepřišla. Až povlečou příště stařenku před objektivy kamer k soudu, mysleme hlavně na ty, kteří takové figurky jako byla Brožová-Polednová naverbovali a řídili. Řídí totiž i tento soud. Dívejte se také na soudce. Bude-li mu přes padesát, je velká pravděpodobnost, že jde také o bývalého komunistu. O to bude proces spravedlivější, ne?