Ať žije Qajsar?

Zpráva v libanonském listu al-Achbár uvedla, že v ulicích Mosulu se objevily na zdech nápisy „Dobře jsi udělal, Qajsare!“ a hloučky lidí rozdávaly letáky oslavující iráckého vojáka. Pochvalná slova zazněla také od irácké rady ulamá, která Qajsara označila za hrdinu a vyzvala iráckou policii a armádu, aby si z jeho reakce na útisk vzala příklad.

O čem se ale na Západě málo mluví, je otázka, co tuto reakci vyvolalo a leckdo bude nepochybně tvrdit, že jde o „izolovaný incident“ a nemá žádnou spojitost se skutečností, že v Iráku v současnosti existuje minimálně pět milionů sirotků.

Na rozdíl od prázdných slibů a falešných tvrzení západních vůdců bylo zabití amerických vojáků přímou odpovědí na smrt, zkázu a bídu, které Spojené státy a Velká Británie do Iráku přinesly, a co je ještě důležitější, byl to akt obrany a odraz reality, jíž Qajsar a miliony Iráčanů musí denně čelit.

Britská i americká vláda ignorovaly opakovaná varování na svou adresu, jako např. nezávislou zprávu z 23. června 2005, v níž stojí, že „více mladých lidí než v dřívějších generacích je dnes v Iráku negramotných“ a že „téměř čtvrtina dětí ve věku od šesti měsíců do pěti let trpí podvýživou“.

Západ také zachoval mlčení nad zprávou Asociace iráckých psychologů, která v roce 2005 oznámila, že dětem v učení stále více brání psychické potíže, vyvolané strachem ze zbraní, kulek, smrti a všeobecným „strachem z amerických okupantů“.

Zatímco svět oslavoval vraždu Saddáma Husajna, Irácká akce solidarity zveřejnila v únoru 2006 několik článků, v nichž tvrdila, že asi dva miliony iráckých rodin žije pod hranicí bídy, takže mnohé „válečné vdovy jsou nuceny rozdělit své rodiny“ a chudoba roste do tré míry, že nutí lidi jíst to, co vyhrabou ze skládek odpadků.

V poinvazním Iráku existují rodiny, které strach a ekonomická situace donutily prodávat své děti v naději, že snad někdo jiný jim dokáže dát zdání stability; další lidé se obracejí k alkoholu, drogám a prostituci jako finanční alternativě nuceného rozdělování rodin.

Ale s více než milionem mrtvých a miliony uprchlíků je normálnost dalšího života pro irácké děti vysoce nepravděpodobná, když vezmeme v úvahu fakt, že téměř 400 000 těchto dětí trpí pocitem „vyhoření“, který se projevuje chronickým průjmem a vysokým nedostatkem proteinu.

Ani uprchlíci tomu všemu neuniknou. Agentura CARE International minulý rok oznámila, že mnoho potíží mezi iráckými uprchlíky v Jordánsku způsobuje rodinné násilí: „Existuje mnoho iráckých uprchlíků žijících v Jordánsku v extrémně špatných podmínkách, což je situace, která vede frustrované manžely, kteří nemohou najít práci, k tomu, aby bili své ženy.“

„Převládá také syndrom posttraumatické poruchy (PTSD), postihující muže, ženy i děti, pokud byli vystaveni mučení nebo byli svědky zabití člena rodiny.“ Příkladem bylo dítě, které bylo svědkem „vraždy svého otce, s nímž jelo v autě, a od té doby má rozvinutý PTSD. Podle právníků dítě kreslí hroby s otcovou tváří a červená a černá auta“, což jsou barvy auta otcova a vozu jeho vrahů.

Situace iráckého lidu se pravděpodobně bude dále zhoršovat, protože režim Núrího al-Málikího se chystá omezit už tak nuzný přídělový systém a chce uvrhnout většinu iráckých rodin do ještě větší bídy - v zemi bohaté na ropu, která je už zbídačelá a bez prostředků.

Takové omezování přídělů jen zvýší potíže a napětí mezi obyvatelstvem, jak řekl minulý měsíc jistý zdravotník Dahru Džamá‘ílovi: „Já a má žena máme pět hochů a šest děvčat, tak příděl stojí spoustu peněz. Nemohu si dovolit jídlo a další výdaje, jako studium, oblečení a lékaře.“

Nejchudší vrstvy irácké společnosti v současnosti čelí podvýživě a vysloveně hladovění. Jedna taková matka pro al-Džazíru řekla: „Když omezí příděly, budeme bezdomovci, protože peníze na zaplacení nájmu budeme muset dát za jídlo. Jestli se dnes považujeme za chudou rodinu, zítra budeme dočista zoufalí.“

To jsou nejpravděpodobnější důvody, proč Qajsar Sa‘dí stiskl spoušť a zabil americké okupační vojáky a jejich kapitána, ale na rozdíl od amerických vojáků, kteří byli shledáni odpovědnými za „skandál“ v Abú Ghrajb, pochybuji, že Qajsar vyfasuje klepnutí přes prsty a několik měsíců v komfortní vězeňské cele. Zato jsem si jist, že díky jeho činu uslyšíme v iráckých ulicích rodiče volající na své děti „Qajsare!“.

Husajn al-Alak je členem organizace Irácká akce solidarity (Iraq Solidarity Campaign).

Článek Iraq: Hail Caesar? vyšel na serveru globalresearch.ca 6. ledna. Překlad Eva Cironisová.