Soud soudil soudkyně

V ten den bylo u soudu od rána rušno. Mělo zde proběhnout řízení proti známému občanskému aktivistovi Luboši Paterovi, obžalovanému pro tr.čin útoku na státní orgán. Jeho stíhání vyvolali ústečtí soudci, všichni usvědčení vyššími justičními autoritami z různých nepravostí v jeho sporech o přístup k dětem z rozvedeného manželství. Cítili se dotčeni způsobem, jimž obžalovaný informoval veřejnost o jejich účinkování v jeho věcech.

Luboše Pateru doprovázela skupina sympatizantů, z větší části podobně postižených otců, s nimi dva členové občanského sdružení Šalamoun. Do budovy přišli asi v 8,30, půl hodiny před začátkem veřejného zasedání soudu. Při vstupu se dostali do sporu s hlídkou justiční stráže, která je nutila, aby odevzdali mobilní telefony, zařízení pro záznam zvuku, fotoaparáty a jiná elektronická zařízení. Dověděli se, že tyto předměty se do budovy nesmí vnášet ze zásady, protože to zakázala předsedkyně soudu Eva Tilleová, nicméně speciálně pro účastníky tohoto řízení dostala justiční stráž ještě pokyn navíc od samosoudkyně Veroniky Filevové, aby v žádném případě nevpustila do soudní síně nikoho, kdo by byl vybaven tímto „nářadím“. Vstupující se odmítli podrobit. Všichni jsou častými návštěvníky soudních síní, dobře obeznámení s právy veřejnosti. Vypukla vzrušená debata, které se na žádost obžalovaného zúčastnila i hlídka PČR. Její velitel se snažil jak zklidnit rozhněvané účastníky, tak přesvědčit předsedkyni soudu, aby zákaz odvolala. Neuspěl. Členové Šalamouna si pak vymohli přijetí u předsedkyně soudu, která je přijala jako nebezpečné osoby v přítomnosti velitele justiční stráže. Při jednání s nimi dala najevo opovržení ústavou a stanovisko, že v této soudní budově stojí její rozhodnutí nad ústavou a zákony. Nakonec je zdvořile vyhodila. Johnu Bokovi, předsedovi Šalamouna a členovi Poradního sboru generálního ředitele Vězeňské služby ČR se pak podařilo upozornit generála Ludvíka Kulu, že jeho podřízení byli vedením soudu zneužiti k vykonávání nezákonných úkonů proti účastníkům soudního řízení. Krátce na to justiční stráž vpustila návštěvníky do soudní síně, již se vším jejich vybavením.

Atmosféra v soudní síni byla po úvodním střetu napjatá. Mladou soudkyni zjevně zneklidňovala přítomnost davu rozhněvaných přátel obžalovaného. Aby ukázala, že má situaci v soudní síni v pevně v rukou, zakázala Johnovi Bokovi pořizovat hlasový záznam, když jí jako první z přítomných oznámil tento záměr. Předseda Šalamouna ji sice upozornil na protiprávnost jejího jednání, ale podřídil se. Sotva usedl, vstal další muž a po něm další a další a oznámili, že budou pořizovat zvukový záznam. Zmatená samosoudkyně resignovala a obrátila pozornost na Luboše Pateru, který měl na krku zavěšený mobilní telefon. Přikázala mu, aby jej sejmul. Marně se pak snažila přimět přítomného příslušníka justiční stráže, aby mu přístroj odebral. Při výměně názorů s obžalovaným také ona projevila neúctu k ústavě. Když proti ní vznesl námitku podjatosti, nakonec řízení odročila na neurčito.

Přátelé Luboše Patery pak v kanceláři ředitelky správy soudu sepsali stížnost. Členové Šalamouna se k ní nepřipojili, ale následně poslali PČR trestní oznámení na předsedkyni soudu Evu Tilleovou pro tr.č. zneužití pravomoci veřejného činitele a jako pojistku návrh ministrovi spravedlnosti na zahájení kárného řízení proti ní. Díky protiústavnímu „Pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č.12/2003 “, vydanému později sesazenou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou, mají soudci a státní zástupci zajištěnu trestněprávní imunitu možná lépe než poslanci a senátoři. Proto PČR trestní oznámení postoupila Krajskému soudu v Ústí n.L. jako podnět ke kárnému řízení. Výsledkem následujícího jednání mezi vedením soudu a ministerstvem byla kárná žaloba předsedy Krajského soudu v Ústí n.L. Milana Kohoutka na obě soudkyně. Spolek Šalamoun nenapadl soudkyni Veroniku Filevovou, byť také její jednání považoval za protiprávní. Přihlédl k tomu, že se jedná o mladou soudkyni, která byla zřejmě nucena přizpůsobit se systémovému porušování práva vedením soudu, a mimo to psychicky nezvládla pro ni zřejmě naprosto nezvyklou přítomnost v soudní síni tlupy zkušených „vlčáků“, pobouřených překážkami při vstupu do budovy a přivyklých bránit práva veřejnosti proti pokusům moci soudní o jejich omezování.

K projednání žaloby kárným senátem Vrchního soudu v Praze pod předsednictvím soudce Petra Píši se dostavila pouze soudkyně Veronika Filevová. Eva Tilleová se raději vzdala úřadu předsedkyně soudu a řízení proti ní muselo být zastaveno, protože kárného jednání se dopustila jako úřednice státní správy soudu, kterou již není. Proti zastavení řízení nelze nic namítat, protože vyplývá z ustanovení zákona. Paradoxně ale odporuje ústavnímu nálezu, jímž Ústavní soud ČR v rámci podpory vzpoury předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové proti prezidentovi republiky zrušil ustanovení zákona č.6/2002 Sb. o soudech a soudcích, na jehož základě se dříve odvolávali z funkce předsedové a místopředsedové soudů, nyní prakticky neodvolatelní. Podle mínění Ústavního soudu ČR je předseda soudu stále soudcem, i když vykonává úřad přednosty státní správy soudu, a jako se soudcem se s ním musí nakládat za jakýchkoli okolností. Analogicky by Eva Tilleová měla být za své počínání odsouzena, protože např. ve chvíli, kdy projevila opovržení ústavou, byla hlavně soudkyní a teprve odvozeně předsedkyní soudu. Mám-li být důsledný, musím přiznat, že jsem výše zmíněné stanovisko Ústavního soudu ČR vždy odmítal, a považuji je za mylné dosud, takže osobně neprotestuji proti zastavení řízení proti Evě Tilleové. Leč boží mlýny melou …a snad ji také jednou semelou.

Pozoruhodný výkon podal obhájce Veroniky Filevové. Jeho mandantka v úvodní části řízení uznala pochybení a omluvila se veřejnosti. Usnadnila mu tím práci. Připustil její provinění, ale vyzvedl polehčující okolnosti. Kromě zdůraznění mládí, nezkušenosti, dosavadní bezúhonnosti, mimořádné situace u soudu a v soudní síni postavil obhajobu na obsáhlém popisu soustavného dlouhodobého porušování ústavních práv účastníků řízení, jež bylo u soudu obecné a soudci se mu museli přizpůsobovat. Navrhl, aby soud uznal jeho mandantku vinnou, ale aby upustil od potrestání s tím, že již projednání věci před kárným senátem je dostatečným trestem. Žalobce – předseda Krajského soudu v Ústí n.L. Milan Kohoutek prohlásil, že považuje vinu obžalované za prokázanou. Stanovení výše trestu přenechal úvaze soudu. Kárný senát pak vyhověl návrhu obhájce, který se na místě vzdal odvolání. Žalobce si vzal lhůtu na rozmyšlenou.

Toto soudní řízení by mělo být poučením pro veřejnost i soudce. Zákaz pořizování zvukových záznamů veřejností, který někteří soudci uplatňují, je popřením principu veřejnosti soudního jednání. Porušuje ústavní práva veřejnosti i ustanovení zákona o soudech a soudcích. Kdyby si soudci uvědomili, že jejich nezávislost je omezena platnými právními předpisy, judikáty vyšších instancí a hranicemi dobrých mravů, k takovým řízením by nedocházelo.

Vyšlo 25.4.2008 na Politikonu a internetových stránkách spolku Šalamoun.

Doplnění editora

V článku se několikrát zmiňuje nízký věk soudkyně Veroniky Filevové. Kolik jí je, nevíte někdo? Domnívám se, že soudce by měl definitivně být starší a pokud možno moudrý člověk s vlastními hluboko zažitými etickými principy, zvlášť v systému, kde neexistuje porota.