Šedesát let Izraele za námi

Na úvod se pozastavme nad termínem stát, který je v souvislosti s Izraelem široce používán. Kdo neuznává Izrael jako stát, je automaticky extremistou nebo teroristou (viz. palestinské hnutí Hamas, které vyhrálo v okupované Palestině demokratické volby, ale Izrael v jeho současných hranicích neuznává). Co je to stát? Existuje řada definicí a teorií. Především by měl být ohraničen definovatelným územím. To Izrael není. Průběžně se rozšiřuje a Izraelci staví osady na palestinských okupovaných územích. Část okupovaného území již Izrael anektoval (prohlásil za své), zbytek okupuje a snaží se obyvatele vystrnadit (Gaza, Západní břeh).

Když pozorujeme mediální obraz dění v Palestině a na Blízkém Východě, můžeme mít pocit, jako by média vysílala právě z Izraele. Vše je absurdně postaveno na hlavu. Z obětí jsou útočníci, z odporu proti okupantům jsou teroristé. Médiím se nepodařilo dát mezi okupanty a okupovanými rovnítko, ale rovnou postavit situaci vzhůru nohama. Zatímco Izrael má neomezené právo na obranu, původní palestinští obyvatelé se ve své okupované zemi bránit nesmí, jinak jsou teroristé. Není bez zajímavosti poznamenat, že v Izraeli ani na okupovaných územích nemohou svobodně působit žádní novináři. Všichni podléhají schválení izraelských úřadů. Natočený materiál je kontrolován vojenskou cenzurou.

Izrael není stát, se kterým by se ztotožňovali všichni Židé. Existuje početná skupina židovských demokratů a pacifistů, která ač je mediálně a politicky ignorována, díky internetu je hlasitě slyšet.

Již 60 let je Blízký Východ s přestávkami v plamenech. Když sledujeme nekončící mediálně předžvýkané oslavy, ptejme se zároveň: Kolik ještě Izraelů musí vzniknout? Kolik let teroru a násilí ještě? Oslavou Izraele oslavujeme násilí, zvůli a akceptování teroru jako legitimní státní politiky. Když slavíme výročí existence tohoto umělého útvaru, slavíme tím agresi, mrtvé a zmrzačené malé děti, které s provinily jen tím, že byly zrovna tam, kam dopadly izraelské „protiteroristické“ rakety. Na obou stranách určitě umírají civilisté, jak na izraelské, tak na palestinské. Ale izraelské rakety jsou vždy charakterizovány jako „obranné a odvetné“, zatímco palestinské jen „teroristické“.

Izrael vlastní jaderné zbraně, ale jako jediný stát se nepodřizuje žádným mezinárodním dohodám. Naopak hlasitě obviňuje z jaderného zbrojení své oponenty Sýrii a Írán, otevřeně jim vyhrožuje útokem a na Sýrii také nedávno letecky zaútočil (část syrského území, Golanské výšiny, okupuje Izrael již desítky let). Pro Izrael neplatí mezinárodní dohody o jaderných zbraních, ani dohody proti používání smrtelných nástražných systémů. Po nedávném izraelském neúspěšném útoku na sousední Libanon zamořila izraelská armáda jeho jižní část kazetovými bombami, které funkcí a nebezpečností převyšují nášlapné miny. Žít v jižním Libanonu je nyní pro civilisty ruská ruleta.

Závan totality a nesvobody s izraelským nádechem můžeme pocítit i v Čechách. Jak známo, existence Izraele je na prvním místě obhajována a ospravedlňována tzv. holocaustem a utrpením Židů za druhé světové války. Vznikl jim tak automatický nárok na neomezené odškodnění, které mohou uplatňovat vůči všem a kdekoli. Základem geneze izraelského státu je tedy holocaust a 6 milionů obětí. Pro udržení a zakotvení této koncepce jsou po celé Evropě přijímány zákony, které dělají z holocaustu uzákoněnou pravdu a skutečnost, jejíž zpochybnění, popírání nebo dostatečné nerespektování je trestné. Je tomu tak i v ČR – viz. § 261a trestního zákona. Pamatujete, jaké režimy a státy v historii stanovily historickou pravdu zákonem a trestaly diskusi a kacíře? Pamatujme tedy, že nikoli nepodstatný aspekt oslavy Izraele je oslava omezení svobody projevu, která musí být posvátná pro každého svobodomyslného člověka.

Oslavujme tedy spolu s Václavem Havlem, který odjel do Izraele spolu se zástupem politiků a magnátů, nebo spíše přemýšlejme?