Jihoafrickou republiku zachvátila vlna násilí

Asi bychom měli začít úplně od počátku, tedy v době, kdy bílí kolonisté "předávali" zpět země do rukou původních obyvatel, což bylo v šedesátých letech.

Události z této doby zaznamenali dva italští žurnalisté Jacopetti a Prosperi v dokumentárním filmu Africa Addio:

Upozorňuji však slabší povahy, že film je velmi brutální, zvlášť když si uvědomíme, že je to dokument a nikoli snímek hraný. V každém případě v tomto období začaly všechny tragedie, které se na africkém kontinentu dějí do dnes.

V zemi, kde bílí tvořili menšinu, to obvykle končilo tak, že všichni, kteří nestačili utéci, byli pozabíjeni, jejich majetek zabrán. Kam to vedlo a na jaké úrovni jsou tyto země dnes, jistě každý ví. Zimbabwe (dříve Rhodézie), Mozambik, Keňa – perla Afriky, Kongo, Angola, Namibie (dříve Jihozápadní Afrika) a tak bych v podstatě mohl pokračovat, dokud bych nevyjmenoval téměř všechny státy afrického kontinentu.

V roce 1962 vypukly nepokoje také v JAR, naštěstí tehdy ještě byly potlačeny. JAR se dlouho dařilo vymykat z obvyklého scénáře jiných afrických států. Snad to bylo způsobeno poměrně vysokým počtem bělochů, nevím. Byl to vysoce vyspělý stát (o čemž ostatně svědčí i to, že rand (místní platidlo) byl svého času nejsilnější měnou světa), s přesně vymezenými pravidly pro obě rasy, úrodná půda, ale hlavně nerostné bohatství. Naneštěstí však pro jistý okruh lidí většinou v rukách původních bílých osadníků, Búrů (Boere volk).

A tak si zřejmě ten určitý okruh řekl, že tak to nepůjde, a díky své moci rozpoutal mediální kampaň, jejíž alfou a omegou byl rasizmus. Kvůli souvislosti nutno doplnit pár historických faktů a to, že první Búrská válka dopadla pro Britské impérium (a tady se vysloveně podbízí otázka, kdo tak mocně v Anglii tlačil na korunu, aby investovala miliony liber do invaze v tak vzdálené zemi a kdo na tom opět nejvíc vydělal půjčkami na invazi a následně rozšířením sféry vlivu) porážkou na hlavu.

V tomto konfliktu stáli po boku Búrů dokonce Zuluové, nejobávanější válečníci na jižní polokouli.

Za první války si Angličané, mimo jiné, od místních vysloužili přezdívku, která přetrvala až do dnes, a která zní roi nek (červený krk), díky naprosto nevhodným červeným uniformám v africké buši se stali velmi snadným a dobře viditelným cílem, ale to odbočuji.

Druhá Búrská válka skončila příměřím, ztráty byly příliš vysoké na obou stranách.

Málokdo dnes ví, že první koncentrační tábory provozovali právě Angličané a to v průběhu druhé války.

Nicméně se Angličan de facto dostal k moci, angličtina se stala úředním jazykem, pak teprve afrikánština.

V době, kdy jsem v JAR pracoval, měl jsem starého černého zahradníka, nevím, kolik mu bylo, myslím, že ani on sám nevěděl přesně, kolik let mu je. Neznal jsem ani jeho jméno, takže jsem ho oslovoval madala, což v jazyku zulu znamená starý muž.

Jednou jsem se ho zeptal, co pro něj znamenal apartheid. Odpověděl mi: "Jistotu práce, střechy nad hlavou a plný talíř."

V roce 1948 byl oficiálně vyhlášen apartheid (part hejid - oddělit část, z holandštiny), vyhlášen byl britskou správou, což je poněkud zvláštní, uvážíme-li, že první výpady proti rasismu přišly později právě z Británie. Apartheid neznamenal nic jiného, než rozdělení. Máte právo na život, na práci na zábavu, na cokoliv, žijte si způsobem, jaký vám vyhovuje, a my si budeme žít svým způsobem. Nebylo to tedy utlačování v pravém slova smyslu, žádná genocida nebo něco podobného. Byl to pořádek a řád. Byl to důkaz, že bílí mohou žít vedle černých v míru a ve vzájemně výhodné spolupráci. Pokud obě skupiny uznají, že existují rozdíly, a že to není nic špatného ani nemravného. Jistě, můžete namítnout, černí pracovali pro bílé. Ano, ale ne jako otroci. Pracovali, protože chtěli. Měli zajištěno, že dostanou plat, ochranu, potřebné vzdělání, lékařskou a sociální péči, důchodové zabezpečení. Školy byly zvlášť pro bílé a zvlášť pro černé. Kupodivu to fungovalo. Bylo méně násilných trestných činů s rasovým podtextem. Mentalita černochů a bělochů je rozdílná, stejně jako jejich schopnost se učit. A tak se bílí učili svým tempem a černí svým. Spokojenost na obou stranách.

Nebylo to vnucené sociální inženýrství, jak je zažíváme dnes. Bylo to respektování přirozeného stavu věcí.

V roce 1962 vydala OSN rezoluci odsuzující apartheid a vyzvala členské státy k přerušení obchodní a ekonomické spolupráce, jinými slovy na JAR bylo uvaleno embargo.

Žel pouze v jediné základní komoditě není JAR soběstačná a tou je ropa, takže první plody embarga se dostavily poměrně záhy. Navíc se začal stupňovat světový, zejména pak americký (překvapení) tlak, no a následné události měly poměrně rychlý spád.

Začalo to koncerty ve Wembly - Bono Vox, Freedom for Africa, přinucení DeKlerka propustit kriminálníka Mandelu z Roben Islandu, kde byl vězněn za ozbrojená přepadení a vraždy, následně DeKlerk dobrovolně odstoupil a předal moc do rukou černochů. Divoké znárodňování, genocida bělochů (která trvá ještě dnes a to zejména v oblastech Gauteng, Limpopo a Mpumalanga).

V roce 2000 jsem obdržel seznam s téměř 2000 jmény. Všechno brutálně zavraždění běloši černochy. Žádné noviny světa ten seznam nikdy neuveřejnily. Proč?

Následuje děsivý propad randu, země se ekonomicky řítí do záhuby, přitom každý den překračují hranice do JAR stovky emigrantů z okolních států v domnění, že v JAR se budou mít lépe.

Tady mi dovolte malou poznámku. Černoch, který přijede do JAR, dostane za směšný poplatek pracovní povolení v podstatě na počkání, já jsem o něj žádal 8 měsíců, dvakrát mi bylo zamítnuto, na potřetí jsem si vzal právníka, který se za mě odvolal až k ministrovi, až jsem jej na konec dostal.

Čili černoch může zcela otevřeně projevit svůj rasový předsudek (žasli byste, jak je silný) vůči bělochovi. Zároveň si ale zvýhodněním černochů podřezává pod sebou větev. Nekontrolovatelný příliv černochů z okolních států, kde jsou na tom ještě mnohem hůř, protože tam bílí nevládli nikdy, zemi vysává. Někdo to velmi chytře vymyslel a opět bude vydělávat.

Černoši dostali svého tatíčka, kterého všichni milují (mimochodem mám krátký film, bylo to těsně po jeho zvolení prezidentem, kdy dav černochů v tanečním rytmu s bubny vyzpěvoval popěvek "zabte všechny farmáře, zabte všechny Búry" (míněno bělochy). Reportér se Mandely ptal, co soudí o tom, co demonstranti prozpěvují. Odpověděl něco v tom smyslu že (cituji), "pořádek musí být, protože tak je to správné...".

Procestoval jsem téměř celý svět, ale kdo někdy JAR navštívil, dá mi jistě za pravdu, že je to překrásná země, jaká nemá obdoby, ale ta země, stejně jako celý africký kontinent je u konce s dechem.

A o to přeci jde – vyvolat chaos a pak se zmocnit všech bohatství. Podivuhodně podobný scénář s mnoha dalšími zeměmi.