Krátká zpráva z návštěvy na Bělehradské 98

Čekal jsem lehátka a na nich vysílené oběti, kolem pobíhající bílé pláště, zevlouny. Nic takového. Stolky, počítače, za počítači lidé, každý usilovně něco ťukal. Na zdi propagační plakáty. Nebýt těch plakátů, měl bych pocit, že jsem vstoupil do internetové kavárny, která se zrovna adoptuje.

Od jednoho stolku vstal usměvavý mladý muž: „Přejete si?“

„Já jsem... Přišel jsem vyjádřit podporu těm dvěma, co drží hladovku...“

„Aha. Tady jsou.“

Čekal jsem, že mě odvede někam dozadu, ale ukázal rukou na stolky s počítači.“

„Tady je pan Bednář.“

Přistoupil jsem k němu.

„Pan Bednář?“

„Ano, to jsem já.“

Vstal od stolu. Díval jsem se do pohublé tváře muže. Podali jsme si ruce.

„Já jsem Vladimír. Přišel jsem vám říct, že děláte dobrou věc. A že vám fandím...“

Nějak se mi stáhlo hrdlo a nemohl jsem mluvit. Tady je člověk, který se obětuje za národ. Tady je jiný svět. Venku na křižovatce stojí stánek s hot dogy, lidi procházejí kolem, lížou zmrzlinu, baví se, smějí. JICH se to netýká. Oni se starat nemusí. Nějak to dopadne. A tady zatím pomalu ubývá sil dvěma lidem, kteří nechtějí nic jiného, než budoucnost pro své děti, které možná ještě ani sami nemají. Tak pro další děti.

Díval se na mě jasnýma očima. Mou ruku nepouštěl. Nevěděl jsem, co si myslí. Ještě jsem něco blekotal.

A tady je pan Tamáš.

Zase se to opakovalo. Podal mi ruku. Zase jsem nějak nemohl moc mluvit. Měl jsem blbý pocit, že cokoliv řeknu, už slyšel. Určitě tam musí chodit spousta lidí.

„Víte, já dělám Zvědavce. Přišel jsem... chci o vás napsat.“

„Aha, tak to jste vy.“

Znal Zvědavce. Nevím, jestli v dobrém nebo v špatném. Raději jsem se neptal. Místo toho jsem kladl banální otázky jako jak se cítí (zatím dobře), jak dlouho to chtějí vydržet (dokud to půjde), jestli mají následovníky (prý ano) a pokud pan Bednář bude muset odstoupit, zda bude pokračovat sám nebo zda ho někdo nahradí (někoho snad mají).

Slíbil, že mi budou posílat tiskové zprávy, první došla dnes a už jsem ji také uveřejnil (předchozí článek.)

Oba jsou velmi pohublí, hladovka si bere svou daň, není pochyb. Ale Honza Tamáš to snáší, zdá se, lépe. Alespoň nemá tu nažloutlou barvu kůže. Oba jsou ještě v dobré náladě, usměvaví, klidní. Vědí, že dělají dobrou věc. Ne, řeknu to jinak. Mají čisté svědomí. Sami před sebou. Proto mají tak jasný pohled a jejich oči neuhýbají, dívají se rovně. Jako oči mužů, kteří znají svou cenu. K tomu člověk musí dospět až po určité vnitřní katarzi.

Později jsem o tom hovořil s dcerou. Řekla, že když pracovala v obchodě se zdravou výživou, chodili tam zákazníci, kteří se postili ze zdravotních důvodů. Aby si vyčistili organismus. „Čtyřicet dnů,“ řekla, „se dá vydržet. Lidé zhubnou, zjasní se jim pohled. Není to tak nezdravé, jak si myslíš.“

Nechci to bagatelizovat. Možná to není nezdravé, ale záleží na jednotlivci. Jan Bednář je na tom evidentně zdravotně hůře.

Udělal jsem pár fotografií a měl se k odchodu. To, co jsem jim chtěl říct, jsem asi neřekl.