Německo odmítlo další holocaustové reparace

Až doposud těžila většinu holocaustových reparací plynoucích z Německa organizace Jewish Claims Conference, založená v roce 1951, aby koordinovala a inkasovala požadavky na odškodnění. Platby byly zahájeny neprodleně a jejich přesná evidence není dostupná. Ve snaze udělat za odškodněním a nároky tečku uzavřela německá vláda v roce 1965 smlouvu s Jewish Claims Conference (JCC), podle které měly být holocaustové reparace uplatněny nejpozději do roku 1969. Podle údajů Der Spiegel bylo poté vyplaceno 63,2 miliard € a 1,5 miliardy € přímých plateb izraelské vládě.

Problémem bylo, že proud peněz začal časem postupně vysychat. V roce 1990 ale přišly změny režimů ve střední a východní Evropě, došlo ke sjednocení Německa a JCC začala ve východním Německu aktivně vyhledávat majetek, který byl v minulosti vlastněn Židy a poté přešel na do jiných rukou za nacistického nebo komunistického režimu. Jen v Berlíně bylo uplatněno 240 000 restitučních nároků na židovský majetek, jak napsal Der Spiegel.

Většinu nároků uplatnila sama JCC v zastoupení mnohdy neexistujících (nedostupných) restituentů, když si najala armádu skautů, kteří používali staré telefonní seznamy a seznamy adres z třicátých let. Na konci roku 1992 německá vláda JCC odsouhlasila, že JCC může podávat restituční nároky „naslepo“, tzn. detaily jako jméno vyvlastněných Židů, přesná lokace nemovitosti apod. můžou být doplněny později. To umožnilo JCC výsadu podávat masové nároky, na rozdíl od obyčejných restituentů, kteří museli své nároky doložit. Dohoda znamenala, že pokud bývalí židovští vlastníci nebo jejich nástupci nemohou být nalezeni, nesmí majetek propadnout německé vládě, ale nárok na něj má JCC.

Zvláštní platby byly ujednány např. za synagogy zničené během Křišťálové noci v roce 1938. Německo zaplatilo 69 milionů €. Der Spiegel si stěžoval, že veškerá vyjednávání i výše plateb byly drženy stranou od pozornosti médií i veřejnosti a zjistit skutečné výše kompenzací je krajně obtížné.

Tato další vlna holocaustových reparací byla proto poznamenána tím, že peníze od německé vlády dostávala spíše JCC, a nikoli skutečné oběti holocaustu.

Der Spiegel informoval o případu, kdy se dva bratři žijící v Austrálii v roce 1999 dozvěděli, že jejich děd kdysi vlastnil dům v berlínské čtvrti Pankow. Pokusili se tedy uplatnit restituci, ale zjistili, že dům byl již vydán JCC, která jej prodala v dražbě. Začali se proto s JCC soudit.

Ještě v roce 2005 leželo na účtech JCC asi půl miliardy €, alespoň takové číslo oznámil Der Spiegel na základě uniklých dokumentů z vnitřního auditu JCC. JCC, která byla půl století zvyklá na průběžný přísun velkých finančních částek, je nyní znepokojena vysycháním financí. Německá ekonomika jde dolů a neumožňuje žádné větší finanční sanace směrem k JCC.

Peníze potřebují také oběti holocaustu žijící v Izraeli. V prosinci minulého roku se proto sešel izraelský ministr Rafi Eitan a německý velvyslanec Harald Kindermann. Německo řeklo ne, především proto, že většinu reparací již inkasovalo JCC. Dalším logickým argumentem mohlo být, že prostě není z čeho brát. Německé ekonomika je v úpadku.

Izraelská vláda se proto obrátila na bohatou JCC, ale ani tam neuspěla a oheň byl na střeše. Izraelští novináři Guy Meroz a Orly Vilnai-Federbush natočili nový dokumentární film nazvaný „Morálnost restitucí – boj pokračuje“ o obětech holocaustu, ve kterém vylíčili jejich obrovské utrpení a nedostatek peněz. Ministr Rafi Eitan v něm neváhal kritizovat JCC za neochotu poslat izraelským seniorům peníze a označil ji za „vyděračský gang“. Podle dokumentu žije 80 000 obětí holocaustu v Izraeli v bídě a chudobě. Film dále obvinil JCC, že skrývá mnoho faktů o své činnosti a peníze plynou ke skutečným obětem jen sporadicky.

Ihned po odvysílání dokumentu v květnu 2008 poslal JCC do Izraele 400 milionů € a začal jednat s německou vládou o dalších reparačních platbách. Důvodem je to, že senioři jako oběti holocaustu potřebují mnohem více peněz nyní, než když byli v produktivním věku.

V izraelském Knessetu byla zřízena zvláštní komise na vyšetřování toku financí v JCC. Vláda i jednotlivé oběti holocaustu si totiž stěžují, že peníze mizí neznámo kam. Protože hlavním argumentem německé vlády pro odmítnutí dalších reparací bylo to, že partnerem pro taková jednání není izraelská vláda, ale JCC, dá se očekávat úspěch dalších reparačních nároků, pokud je vznese právě JCC.