Melčák, Pohanka, Snítilý, Wolf a…kdo bude další?

Často spíše vidíme na naší politické scéně nejrůznější postavičky, které svoje působení v ní v žádném případě nepojímají jako službu veřejnosti, ale jen jako nástroj k vlastnímu ekonomickému zajištění. K tomu pak využívají každou vhodnou příležitost – od „nezištných“ služeb vlivným lobbistickým skupinám pro něž dokáží ušít potřebné zákony takříkajíc na míru, přes svoji účast v různých komisích, výborech a podvýborech až po požívání často nesmyslných výsad jako je doprava zdarma apod.

I politik je jen člověk a náš parlament je jen obrazem společnosti a to obrazem vcelku reálným a nezkresleným.

Přesto bychom rozhodně neměli rezignovat a spokojit se se současnou nevalnou úrovní práce našich politických reprezentantů (mnoha z nich) a požadovat po nich neustále nejen nadprůměrný pracovní výkon a solidní morální profil – což by měla být samozřejmost, ale i schopnost zveřejnit před nástupem do politické funkce hodnotu svého majetku a to i kdykoliv v průběhu výkonu veřejné funkce. A také plnění programu za který byl daný politik do své funkce svými voliči vyslán.

V opačném případě se politika stává rybníkem zarostlým žabincem, pod jehož povrchem se odehrávají utajené procesy o nichž vlastně nikdo nic neví.

Veřejná kontrola by měla být pro politika samozřejmostí a měl by být vždy připraven se jí podrobit. Jen tak může být postupně posílena důvěra veřejnosti v politiku a osoby v ní působící.

Jak má vnímat volič skutečnost, že politik, kterému dá důvěru v průběhu výkonu své funkce najednou přestane naplňovat program za který byl zvolen a názorově se obrátí výrazně na jinou stranu? Jde o náhlé prozření? Nebo o zběhnutí a vlastně zradu?

Politik přece ve volbách uzavírá se svými voliči smlouvu. Tou smlouvou je politický program. Pokud se jej politik z nejrůznějších důvodů chce vzdát, měl by svoji funkci složit a to dobrovolně.

Jak by dopadl voják, který uprostřed bitvy přeběhne na opačnou stranu, když mu ta nabídne vyšší žold? Takové zběhnutí je trestáno kulkou.

A jak by dopadl člen klukovské party, který se náhle přidá k partě jiné a tu původní hlasitě pomlouvá? Při nejbližší příležitosti by pravděpodobně nejprve dostal pořádnou nakládačku a potom by mu již nikdo nevěřil. Zrada a zběhnutí se zkrátka trestá. Stejně jako nedodržení smlouvy, slibu či přísahy.

I v politice se občas přihodí, že se v ní vyskytnou zběhové.

Po volebním patu v roce 2006 potřebovala rodící se pravicová vláda nejméně jeden hlas z opozičního tábora při hlasování o důvěře. Nakonec přetáhla pro jistotu poslance rovnou dva. Za okolností, které dodnes nikdo nevysvětlil a ani k tomu není vůle. Pánové Pohanka a Melčák pár měsíců po volbách zjistili, že program za který byli zvoleni už nechtějí plnit. Zradili tak nejen svou politickou stranu, ale především voliče. Což je jistě mnohem horší. Vlastně je obelhali.

Další zkouškou pevnosti charakterů se stala letošní volba prezidenta. Volební duel Klaus – Švejnar byl poměrně vyrovnaný a hrálo se o každý jednotlivý hlas. Ten klíčový nakonec přišel opět z nejsilnější opoziční strany.

Poslanec Snítilý před druhým kolem volby překvapivě prohlásil, že bude volit Klause. Přestože jeho strana voličům dala jiný slib.

O poctivých úmyslech poslance Snítilého lze vážně pochybovat. Jeho veletoč byl překvapivý a je zahalen stále rouškou podivných okolností.

Zatím posledním případem je poslanec Wolf, jak jinak opět z nejsilnější opoziční strany.

Vláda nutně potřebuje v současné době každý hlas pro silové prosazování svých reforem. Právě v této situaci poslanec Wolf zjistil, že vlastně jeho strana mu již nevyhovuje (navíc v příštích volbách měl figurovat na kandidátce na pravděpodobně již nevolitelném místě). Jako z udělání vypoví svým voličům slib, který jim dal a přeběhne do opačného tábora, který prosazuje jiné programové priority.

Jednání tohoto člověka až příliš podezřele kopíruje chování jeho souputníků Pohanky, Melčáka a Snítilého. Navíc opět v situaci, kdy vláda potřebuje každý jednotlivý hlas. Navíc Wolf ihned po oznámení svého nového postoje odjel na několikadenní zahraniční cestu. Těch náhod je zkrátka už příliš.

Nelze se vyhnout velmi závažnému podezření, že v tom je něco zcela jiného, než poctivý úmysl či dokonce hlas vlastního svědomí.

S velkou pravděpodobností zde opět sehrály roli zájmy ekonomické. Proč si ještě nepřilepšit, když vím, že se do nadprůměrně placené politické funkce již ve svém životě asi nikdy nedostanu? Proč toho nevyužít a nenechat se tzv. vykoupit? Vždyť to stojí jen pár stisknutí hlasovacího tlačítka dle povelu nových chlebodárců. To za to přece stojí.

Jisté je, že v této věci nic není náhoda a také to, že lze korupční jednání dost těžko přímo dokázat.

Pokud budou politické zákulisí ovlivňovat lidé typu lobistů Šloufa a Dalíka, nelze očekávat zlepšení naší politické kultury a spíše bude narůstat znechucení občanů politikou, nezájem o dění veřejné či neúčast ve volbách.

Toto vše nahrává těm, kdo se bojí veřejné kontroly svých činů. Přitom nejde o žádné maličkosti.

Mnoho občanů si ještě stále velmi málo uvědomuje, že právě v současné době se rozhoduje o opatřeních, která mají zásadně ovlivnit náš život, naši životní úroveň, společenské poměry.

Opatření, která vláda chystá v oblasti zdravotnictví, sociální, daňových úprav, církevních restitucí či privatizace mnohamiliardových státních majetků se do značné míry dotkne všech či téměř všech lidí.

Jelikož vláda zatím prosazuje tato zásadní opatření bez patřičného dialogu nejen s opozicí, ale především i se širokou veřejností, působí to dosti podezřele.

Stejně jako negativní nálepkování ze strany vládních politiků všech těch, kdo dosud mají odvahu jejich činy podrobovat veřejné kritice a nutit je k dialogu.

Není divu, že vláda je nervózní. Ve hře jsou velké peníze a vláda má málo času, aby prosadila přelití obrovských finančních hodnot do rukou různých privatizátorů. I přeběhlíci do tohoto současného klimatu naší politiky vcelku dobře zapadají.

Zdá se však, že to u nás se zájmem o věci veřejné naštěstí není až tak zlé. Svědčit o tom mohou protestní akce, které se poslední dobou množí. Občané tak jak vidno dosud nerezignovali na své právo požadovat po politických činitelích skládání účtů, plnění slibů a průhlednost jejich činů.

Dokud občané budou v tomto směru aktivní, snad se nemusíme bát, že zůstaneme rukojmími politických přeběhlíků a zákulisních manipulátorů jako jsou pánové Dalík nebo Šlouf. Toto bychom si určitě nezasloužili. Myslím, že podobný postoj zaujímá i nemálo voličů současných vládních stran.