Napadne Izrael nebo USA Írán?

Většina komentátorů, která hovoří o nevyhnutelném útoku Američanů a Izraelců na Írán, tu mapu nebere v úvahu.

Hovoří se o sterilním, chirurgicky přesném leteckém útoku. Mocné americké letectvo odstartuje z letadlových lodí, které už jsou v zálivu, a z amerických základen kolem, a vybombardují všechna místa, kde probíhá jaderný výzkum a produkce v Íránu. Při té šťastné příležitosti vybombardují rovněž vládní instituce, vojenská zařízení a cokoliv, co může být zajímavé. Použijí bomby schopné proniknout hluboko pod zem.

Jednoduché, rychlé, elegantní – jedno mrknutí okem a sbohem Íráne, sbohem Ajatoláhu, sbohem Ahmadínedžáde.

Zaútočí-li pouze Izrael, útok bude skromnější. Útočníci mohou nejvýše doufat ve zničení hlavních jaderných center a v bezpečný návrat.

Mám skromnou prosbu: Než začnete, podívejte se, prosím, ještě jednou na mapu, na úžinu pojmenovanou (pravděpodobně) podle boha Zarathustry.

Nevyhnutelnou reakcí bombardování Íránu by bylo zablokování této úžiny. To by mělo být srozumitelné i bez vysloveného varování jednoho vysokého generála íránské armády před několika dny.

Írán ovládá celou délku úžiny. Je schopen ji hermeticky uzavřít pomocí svého dělostřelectva a raket jak na pevnině tak na moři.

Kdyby k tomu došlo, cena nafty vyletí k oblakům – mnohem dále než 200 dolarů za barel, o které hovoří pesimisté. To vyvolá řetězovou reakci: celosvětovou depresi, zhroucení celých odvětví průmyslu, katastrofický nárůst nezaměstnanosti v Americe, Evropě a Japonsku.

Aby zamezili tomuto nebezpečí, museli by Američané obsadit část Íránu, možná celý. Írán je velká země. Američané nemají k dispozici dokonce ani zlomek pěchoty, kterou by k tomu úkolu potřebovali. Všechny jejich pozemní síly jsou v podstatě vázané v Iráku a Afghánistánu.

Mocná americká námořní armáda vyhrožuje Íránu, ale v okamžiku, kdy bude úžina zavřena, bude připomínat modely prázdných láhví houpajících se na vlnách. Snad bylo právě uvědomění si tohoto nebezpečí důvodem převelení letadlové lodi Abraham Lincoln z Perského zálivu tento týden. Ostentativně kvůli situaci v Pákistánu.

Stále zůstává možnost, že Amerika bude jednat v zastoupení. Zaútočí Izrael, Amerika oficiálně zůstane v pozadí a popře jakoukoliv zodpovědnost.

Skutečně? Írán už oznámil, že případný útok Izraele bude vnímat jako útok USA a bude jednat tak, jako kdyby byl napaden Spojenými státy. To je logické.

Žádná izraelská vláda by vůbec ani ve snu neuvažovala o provedení takové operace bez výslovné a bezpodmínečné smlouvy s Amerikou. Ta smlouva z USA nepřijde.

Tak jak si vysvětlit ty manévry, které vyvolávají palcové titulky v novinách ve světě?

Izraelské letectvo provedlo manévry vzdálené 1500 km od našich hranic. Írán odpověděl cvičným odpálením svých raket Šíháb s podobným doletem. Dříve byly takovéto akce nazývány „chřestění zbraněmi“, nicméně preferované označení je „psychologická válka“. Je vhodná pro zprofanované politiky k odvrácení pozornosti od vnitřních problémů státu a k vystrašení veřejnosti. Je také skvěle použitelná v televizi. Ale jednoduchý zdravý rozum mi říká, že ten, kdo chce zaútočit, to nebude vytrubovat ze střechy. Menachem Begin nesehrál před veřejností divadlo před tím, než poslal bombardéry zničit irácky reaktor. A dokonce ani Ehud Olmer nepronesl projev o svém záměru bombardovat tajemný objekt v Sýrii.

Od času velkého Kyra, zakladatele Perské říše před 2500 roky, který dovolil Izraelcům v exilu v Babylonu návrat do Jeruzaléma a vybudování Chrámu, měly izraelsko-perské vztahy své dobré i špatné dny.

Až do revoluce Chomejního existovala mezi oběma zeměmi těsná spolupráce. Izrael trénoval pro Šáha jeho obávanou tajnou policii (Savak). Šáh byl partnerem v ropovodu Eilat-Aškelon postaveném k překročení Suezského kanálu (Írán se do dnešních dnů domáhá platby za naftu, kterou jim dodali.)

Šáh rovněž pomáhal v infiltraci Kurdů v části Iráku, kde izraelští vojáci pomáhali v povstání Mustafy Barzaniho proti Saddamu Husseinovi. Operace byla ukončena, když Šáh irácké Kurdy zradil a uzavřel smlouvu se Saddamem. Ale izraelsko-íránská spolupráce byla téměř obnovena po Saddamově útoku na Írán. Po celou dobu dlouhé a kruté války (1980 – 1988) podporoval Izrael tajně Írán. Írángate byla jen malou částí té historie.

To nezabránilo Arielu Šaronovi v plánech na obsazení Íránu, jak jsem už psal dříve. Když jsem kolem roku 1981 pracoval na detailním článku o Šaronovi poté, co byl zvolen ministrem obrany, důvěrně mě seznámil s tímto odvážným plánem: Po smrti Chomejního by Izrael v Íránu předběhl Sovětský svaz. Izraelská armáda by několik dnů okupovala Írán a pak by ho předala do rukou mnohem pomalejších Američanů, kteří by dlouho předtím za tím účelem zásobili Izrael velkým množstvím moderních zbraní.

Rovněž mi ukázal mapy, kterou hodlal vzít s sebou na výroční strategické konzultace do Washingtonu. Vypadaly velmi přesvědčivě. Zdá se, nicméně, že Američané neměli zájem.

Tohle všechno ukazuje, že nápad obsadit Izraelci Írán není nic nového. Ale než k tomu dojde, bude nutná těsná spolupráce s USA. K tomu se Američané nepropůjčí, neboť vědí, že by byli první obětí následků.

Írán je nyní regionální mocnost. Nemá smysl tvrdit, že není.

Ironií je, že za to může děkovat hlavnímu mecenáši současnosti: George W. Bushovi. Kdyby měli špetku vděčnosti, vztyčili by Bushovi sochu v Teheránu na hlavním náměstí.

Irák byl po mnoho generací vstupní bránou do arabského světa. Byl zdí arabského světa proti perským šíitům. Měli bychom si připomenout, že v průběhu íránsko-irácké války bojovali arabští šíité s velkou chutí proti perským šíitům v Íránu.

Když Bush obsadil Irák a zničil ho, otevřel celou oblast rostoucí moci Íránu. Historikové v příštích generacích budou přemýšlet, co ho vedlo k akci, která si zaslouží samostatnou kapitolu v „Pochodu bláznů.“

Dnes je nad slunce jasnější, že Američané od počátku usilovali (a já jsem to v této rubrice tvrdil vždy) o zabrání naftové oblasti Kaspické moře – Perský záliv pro sebe a o permanentní vojenskou přítomnost v centru této oblasti. Tento cíl byl skutečně dosažen. Američané nyní hovoří tom, že jejich vojska zůstanou v Iráku „stovky let“ a jsou plně zaměstnaní rozdělením bohatých irácký polí mezi čtyři nebo pět obřích amerických naftářských firem.

Jenže tato válka začala bez širšího strategického plánu a bez toho, aby si její iniciátoři pořádně prostudovali geopolitickou mapu. Nebylo rozhodnuto, kdo je hlavním nepřítelem USA v regionu, rovněž nebylo jasné, o co nejvíce usilovat. Výhoda ovládnutí Iráku může být celkem lehce oslabena vzrůstem Íránu jako jaderné, vojenské a politické síly, která zastíní americké spojence v arabském světě.

Na čí straně v této hře stojíme my, Izraelci?

Řadu let jsme bombardováni propagandistickou kampaní zaměřenou proti jadernému Íránu, o kterém se tvrdí, že nás existenčně ohrožuje. Zapomeňte na Palestince, Zapomeňte na Hamas a Hisballáh, zapomeňte na Sýrii. Jediným skutečným nebezpečím státu Izrael je íránská atomová bomba.

Opakuji, co jsem řekl už dříve. Nejsem o tom přesvědčen. Jistěže život by byl příjemnější bez íránské atomové bomby a Ahmedinežád nepatří mezi hodné politiky. Ale kdyby došlo k nejhoršímu, bude tady existovat rovnováha strachu, podobně jako existovala v době americko – sovětské studené války nebo mezi Indii a Pákistánem, což nakonec v obou případech vedlo k navázání určitých chladně přátelských vztahů, ačkoliv se protivníci v zásadě nenávidí.

Na základě všeho výše uvedeného dovoluji si předpovědět, že k útoku na Írán tento rok nedojde. Ani ze strany Ameriky ani ze strany Izraele.

Zatímco ťukám na klávesnici tyto řádky, bliká mi v hlavě červené světélko. Je to stará vzpomínka. Jako mladý jsem byl dychtivým čtenářem týdenních sloupků Vladimíra Jabotinského. Lahodila mi jeho chladná logika a jasný styl. V srpnu 1939 napsal Jabotinský článeček, ve kterém kategoricky předpověděl, že válka prostě nebude, navzdory všem pověstem a důkazům. Jeho argument: Moderní zbraně jsou tak strašné, že se žádná země neodváží začít válku.

O několik dnů později Německo napadlo Polsko a začala (až dosud) nejhorší válka v dějinách civilizace; skončila svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Od té doby uběhlo 63 let a nikdo nepoužil ve válce atomovou bombu.

Prezidentu Bushovi je souzeno, aby svou kariéru potupně skončil. A stejně tak Ehudu Olmertovi. Pro jím podobné politiky může být lákavá představa posledního velkého dobrodružství, poslední šance na místo v historii.

Ale navzdory tomu zůstávám u své předpovědi. Prostě se to nestane.

Článek Will Israel and / or the U.S. Attack Iran? vyšel 14. července na serveru counterpunch.org. Překlad editor.