Proč jsem musel uznat Abcházii a Jižní Osetii

Ne všechny národy světa mají svou státnost. Mnohé žijí šťastně ve společných hranicích s jinými národy. Ruská federace je příkladem značně harmonické koexistence mnoha tuctů národů a národností. Ale někdy si národy uvědomí, že je nemožné žít v poručnictví jiných. Vztahy mezi národy žijícími „pod jednou střechou“ musí být kultivovány s krajní péči.

Po kolapsu komunismu se Rusko vyrovnalo se „ztrátou“ čtrnácti bývalých sovětských republik, které se staly samostatnými státy navzdory tomu, že nějakých 25 milionů Rusů uvázlo v zemích, které už nejsou jejich. Některé tyto národy nebyly ochotny respektovat menšinové obyvatelstvo způsobem, jakým si zaslouží. Gruzie okamžitě zrušila autonomii Abcházie a Jižní Osetie.

Dovedete si představit, jak se cítili lidé v Abcházii, když jim vláda v Tbilisi zavřela jejich university v Suchumi z důvodu, že nehovoří údajně správným jazykem nebo nemají správnou historii či kulturu a tudíž žádnou univerzitu nepotřebují? Nově vzniklá Gruzie zasadila zlou ránu svým národnostním menšinám, přemístila tisíce lidí a zasela semena nespokojenosti, která časem musela přinést ovoce. Před ruským prahem byla křesadla a ruské mírové jednotky se snažily, aby nevykřesala jiskru.

Ale Západ ignoroval jemnosti této situace a z nevědomosti (možná úmyslně) živil naději na svobodu Oseťanů a Abchazanů. Vložil svou důvěru do rukou gruzínského prezidenta Michala Saakašviliho, jehož první akcí bylo rozdrcení jiného regionu, Adžárie, a který se netajil úmyslem rozdrtit také Osetii a Abcházii.

Mezitím spěchal Západ uznat nelegální kosovské vyhlášení samostatnosti bez ohledu na ruská varování.

Mnohokrát jsme opakovali, že po tomto uznání nezávislosti bude nemožné říct Abcházanům a Oseťanům, že to, co bylo dovoleno kosovským Albáncům, nebude dovoleno jim. V mezinárodních vztazích nelze mít jednu řadu pravidel pro jednoho a jinou řadu pravidel pro druhého.

Viděli jsme toto nebezpečí a opakovaně jsme žádali Gruzínce, aby podepsali dohodu o nepoužití síly vůči Osetii a Abcházii. Pan Saakašvili odmítl. Proč odmítl, jsme pochopili v noci ze 7. na 8. srpna.

Jedině šílenec by mohl rozehrát takovou hru. Očekával snad, že Rusko bude mlčky přihlížet, zatímco zahájil totální útok na spící město Tskhinvali, vraždil stovky mírumilovných civilistů, z nichž většina byla Rusové? Věřil, že Rusové zůstanou v pozadí, zatímco jeho „mírové sbory“ pálili na své ruské kolegy z mírových sborů, se kterými měli společně zabránit střetům v Jižní Osetii?

Rusko nemohlo jednat jinak, než zastavit útok, aby zachránilo životy. Tuhle válku jsme si my nezvolili. Netoužíme po gruzínském území. Naše armáda vnikla do Gruzie aby zničila základny, ze kterých byl zahájen útok, a pak se stáhla. Obnovili jsme mír, ale nedokázali jsme uklidnit strach a aspirace lidí z Jižní Osetie a Abcházie – ne, když pan Saakašvili pokračoval (s pomocí a s podporou USA a některých členů NATO) ve válečné rétorice a sliboval znovuvyzbrojení své armády a dobytí zpět „gruzínských oblastí.“ Prezidenti obou republik požádali Rusko, aby uznalo jejich nezávislost.

Přede mnou bylo těžké rozhodnutí. Vzal jsem v úvahu svobodně vyjádřené postoje Oseťanů a Abchazanů a na základě principu charty OSN a dalších mezinárodních zákonů jsem podepsal dekret o uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie Ruskou federací. Upřímně doufám, že lidé Gruzie, ke kterým pociťujeme historické přátelství a sympatie, budou jednoho dne mít vůdce, který pomůže vybudovat vzájemně uctivé vztahy se všemi národy na Kavkaze. Rusko je připraveno tento cíl podpořit.

Článek Why I had to Recognise Georgia’s Breakaway Regions jsem převzal z informationclearinghouse.info, které ho převzaly z britského Finacial Times. A to je všechno. Google News našel jen jeden jediný odkaz. Ostatní světová média toto důležité vyjádření Medveděva prostě "přehlédla." Pro zajímavost: Na právě probíhajícím sjezdu demokratů v Deneveru je akreditováno 15 tisíc profesionálních novinářů. Překlad editor.