Nicolas Sarkozy, agent Mossadu

Informace zaslaná francouzské policii loni v zimě – dlouho před prezidentskými volbami, ale utajovaná – oznamovala, že Sarkozy byl naverbován jako izraelský špion. Francouzská policie v současné době vyšetřuje dokumenty, které se týkají Sarkozyho údajných špionážních aktivit pro Mossad, které podle Le Figara začaly už v roce 1983. Podle autora v roce 1978 izraelský premiér Menachem Begin nařídil infiltraci francouzské vládní gaullistické strany Union pour un Mouvement Populaire. Prvními agenty byli Patrick Balkany, Patrick Devedjian a Pierre Lellouche. Ti v roce 1983 získali „mladého a slibného“ Sarkozyho, „čtvrtého muže“.

Podle bývalého agenta Mossadu Viktora Ostrovského jsou sajanim obvykle získáni prostřednictvím příbuzných žijících v Izraeli. Izraelci, kteří mají příbuzné ve Francii, mohou být například požádáni, aby napsali dopis, který jeho doručitele označí za představitele organizace, jejímž hlavním cílem je pomáhat při záchraně Židů v diaspoře. Mohli by francouzští příbuzní nějak pomoci? Nabízí se řada různých způsobů. Například majitel půjčovny aut může Mossadu pomáhat pronájmem auta bez pořízení obvyklé evidence. Jiný sajan může najít ubytování, aniž by vyvolal podezření, bankéř může v případě potřeby poskytnout peníze uprostřed noci, lékař může ošetřit střelnou ránu, aniž by to oznámil policii.

A sajan politik? Je docela zřejmé, co to může znamenat. Sajanim jsou skupina lidí, kteří jsou připraveni, že budou zticha o svých akcích z loajality k „věci“, bezrizikovému náborovému systému, který si vybírá z milionů Židů žijících mimo Izrael.

Takové věci působí mrazení v zádech, zvláště Arabům a muslimům. Odhalení samozřejmě nezůstalo v arabských hlavních městech nepovšimnuto, ale nezpůsobilo ani velké překvapení. Ale jak tenhle skandál ovlivní francouzskou zahraniční a domácí politiku?

Je přímo symbolické, že izraelský premiér Ehud Olmert byl těsně před odhalením Le Figara na státní návštěvě Francie a formálně tu jednal o íránské nukleární agendě a palestinské otázce. Hrdá a nedůtklivá Francie doufá, že díky předpokládanému důvtipu nového prezidenta bude hrát důležitější roli ve zmateném světě blízkovýchodní politiky. Vzápětí po zveřejnění svého spojení s Mossadem odletěl Sarkozy do Maroka, domova předků řady francouzských Židů. Kdoví, do jaké míry odhalení způsobí, že Francie bude v arabském světě ještě neoblíbenější než dosud, zvláště v oficiálních kruzích.

Na domácí frontě však vyvstává řada protichůdných úvah. Francouzští Židé teď dávají najevo lehké rozpaky, které jsou v ostrém kontrastu s povýšeneckou vítězoslávou, s níž uvítali volby. „Jsme přesvědčeni, že nový prezident bude pokračovat v likvidaci protiizraelského odporu,“ vykládal krátce po Sarkozyho volbě Sammy Ghozian, prezident pařížské židovské obce. Francie je domovem 500 000 Židů, většinou sefardských pocházejících ze severní Afriky a středozemních zemí.

Sarkozyho dědeček z matčiny strany Aron Mallah pocházel z řecké Soluně a měl prý na svého vnuka značný vliv. I když byl vychován v římskokatolické víře, „Sarkozy hrál rozhodující roli v úsilí přimět francouzskou vládu, aby udělala vše potřebné a zaměřila se na špatné vlivy, které ohrožují největší židovskou obec v západní Evropě,“ poznamenal David Harris, výkonný ředitel Amerického židovského výboru. Sarkozy byl koneckonců politickým produktem převážně židovské elitní čtvrti Neuilly-sur-Seine, kdy byl dlouhou dobu starostou.

Francouzská muslimská menšina byla daleka toho, aby ji odhalení Le Figara překvapila, i když někteří možná předstírali rozčarování. Jiní byli upřímnější. „Francii nevládnou Francouzi, ale lokajové sionistické internacionály, která ovládá ekonomiku,“ stěžovalo si Radio Islam s militantními islamistickými sklony. Když byl Sarkozy francouzským ministrem vnitra a tvrdě zakročil proti muslimským imigrantům, přičemž v široce publikovaném interview nazval hlavní muslimské vzbouřence „spodinou“, pomstili se tím, že ho nazvali „špinavým Židem“. Je zjevné, že pětimilionová francouzská muslimská obec, největší v západní Evropě, a francouzský prezident v sobě nenašli žádné zalíbení.. On má důvody pro znepokojení. Snaživě si předchází Izraelce. To je známo.

Francouzští prezidenti nikdy nebyli tím, čím se zdáli být. Ohledně Sarkozyho však existují dvě klíčová zjištění. Za prvé, Sarkozyho úmysl zavedení „nové sociální smlouvy“ mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, kapitálem a prací. To má příchuť thatcherismu. Jeho odhodlání vnutit „kulturní revoluci“ kolektivní národní psýše je absurdní hloupost. A navíc bezzásadová. Nedávno zavedl legislativu – v tandemu s penzijními škrty, voláním po genetickém profilování imigrantů k podchycení všech příbuzných hodlajících emigrovat. Strategie, která má zřejmě zmírnit dopad sociálních škrtů výzvami ke xenofobnímu rasismu.

Rasové vztahy ve Francii jsou mnohem propletenější, než se jeví ve zdrcujících karikaturách francouzsko-afrického komika Dieudonneho. Ten smutně proslul rolí chasidského Žida parodujícího nacistický pozdrav. Jen málo politiků viní ze svých problémů cynické komiky, ale Sarkozy k nim patří. Rád ukazuje obviňujícím prstem na „nezodpovědný tisk“.

Co na to všechno voliči? Poslední nebezpečí, jemuž čelí francouzský prezident, byla jeho sociálně ekonomická politika. Sarkozyho konfrontace s odbory hrozí, že se stane pro Francii rozhodujícím okamžikem. Důkladné prověrce bude vystavena i zahraniční politika. Francie se za prezidenta Sarkozyho stála fanaticky proatlantická. I když na rozdíl od prezidenta George W. Bushe nedělá Sarkozy tolik hluku kolem svého problematického náboženského smýšlení. Nejčastější kritikou Sarkozyho je, že si je příliš vědom svého náboženského dědictví, což je vlastnost, které si fanaticky sekulární francouzský politický establishment příliš necení. Francie je kulturně nejméně náboženská země v Evropě, která sama je ze všech kontinentů nejvíce sekulární a protináboženská.

Článek Nicolas Sarkozy, Mossad agent vyšel 25. října 2007 na serveru 100webspace.com, který jej převzal z Al-Ahram.com. Překlad Eva Cironisová.