Ústavní soud pohřbil ostatky své důvěryhodnosti

Že bude Ústavní soud k Lisabonské smlouvě shovívavý, to asi čekal kde kdo, ale že své výroky namísto literou zákona zaštítí ideologií eurokonformismu a globalizace - a rozhodování sfoukne "na jedno stání" - to asi nečekali ani nejskalnější skeptici.

To, že si k soudu vyžádá další stanoviska prezidenta, sněmovny, senátu a vlády - a pak se řídí tím, co od začátku tvrdí vláda za použití chybných argumentů - a zbytku protiargumentů z veřejného slyšení věnuje svou arogantní pozornost jednou větou - ze svého několik hodin trvajícího zdůvodnění plného subjektivních názorů, ideologických klišé a zmatečnosti - to připomíná spíše než ctihodnou instituci nějaký nefunkční orgán, který si na své postavení v českém ústavním pořádku pouze hraje.

Soud se odmítl zabývat připomínkami dalších účastníků řízení, jakkoli si je vyžádal jak písemně, tak v ústním veřejném slyšení - a především se odmítl zabývat smlouvou jako celkem - s tím, že by tak prý uzavřel cestu dalším podáním. Vždyť ale kdo jiný než Ústavní soud by ještě spor o ústavnost Lisabonské smlouvy měl uzavřít najednou a jednou provždy?

Fraška. Doslova. Každému je nyní jasné, že svůj "rozsudek" měl Ústavní soud připraven dlouho předem, a že celé to úterní veřejné slyšení bylo jen divadýlko pro média a veřejnost.

Ústavnímu soudu Ústava ČR jasně ukládá posoudit, zda je mezinárodní smlouva v rozporu s ústavním pořádkem, či nikoli. Když se v ústavě píše smlouva, myslí se tím smlouva, ne pár článků smlouvy. Nepíše se tam, že by snad měl Ústavní soud posuzovat smlouvu jen částečně.

Postavení Ústavního soudu jako garanta ochrany ústavnosti je samo o sobě součástí onoho "materiálního jádra" ústavy, na které se tak ráda - jakkoli chybně - odvolává vláda - tedy součástí onoho mechanismu ochrany demokratického právního státu podle čl. 9 Ústavy. Ústavní soud však alibisticky tuto roli v řízení přezkumu Lisabonské smlouvy hrubě nesplnil.

Nabízí se ale, že ještě že ten článek 9 máme - neboť v jeho odst. 1 se píše: "Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony." a v odst. 3 : "Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu" - nelze ji tedy naštěstí "doplnit" ani těmi nanejvýš pochybnými a alibistickými výklady Ústavního soudu za pomoci zjevných procesních pochybení, ani nelze jeho nálezem oprávnit schválení Lisabonské smlouvy, která nadále zjevně ohrožuje základy demokratického právního státu v ČR.

Ale to není zatím aktuální, neboť:

Dokud Ústavní soud neposoudí soulad Lisabonské smlouvy s Ústavním pořádkem ČR - celé Lisabonské smlouvy s celým ústavním pořádkem ČR, pak je i v případě jejího schválení v Parlamentu ČR neratifikovatelná.

Prezident ji totiž nesmí podepsat.

Ano, čtete dobře: z pohledu Ústavy ČR došlo k paradoxu, který asi eurohujery opravdu nepotěší: Ústavní soud svým neúplným nálezem bezděky zablokoval další ratifikaci Lisabonské smlouvy České republice.

V Ústavě ČR - čl. 87 odst. 2 - se totiž jasně píše:

Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být smlouva ratifikována.

Vzhledem k tomu, že prezident Ústavní soud opakovaně a výslovně žádal, aby o smlouvě rozhodl jako o celku - a v Ústavě ČR ostatně není ani slovo nějakém "částečném posouzení" souladu mez. smlouvy s ústavním pořádkem ČR - nemůže se Ústavní soud nijak vymluvit. Soud si chtěl sice ušetřit práci a vyložil si čl. 87 odst. 2 Ústavy ČR po svém (ale to mu bohužel čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR výslovně zakazuje - neboť by tím byla ohrožena integrita právě jeho funkce - jako konečné instance garanta české ústavnosti - a tím zjevně i demokratický právní stát - to by napříště mohl dělat všechnu práci takto polovičatě...), ale prostě: dokud Ústavní soud nerozhodne o Lisabonské smlouvě jako o celku, je v ČR neratifikovatelná. - A prezident nesmí využít svého suverénního práva podle čl 63 odst. 1/b ústavy ČR a smlouvu ratifikovat i kdyby nakrásně chtěl.

Pokud před tímto právním faktem chtějí páni eurooptimisté strkat hlavu do písku - ať si poslouží - ale ať se prosím pak nediví, když pan prezident smlouvu nepodepíše a tím tato nikdy nevstoupí v žádném státě EU v platnost.

Na místě tedy není jásání mainstreamových médií, ale odvolání resp. nové podání k Ústavnímu soudu. (Možnost nového podání byl ostaně hlavní důvod, na kterém si Ústavní soud vystavěl alibi polovičatosti svého rozhodnutí a la chytrá horákyně - kterým hodil odpovědnost za smlouvu zpět na parlament.)

Bez toho lze Lisabonskou smlouvu nyní prohlásit za mrtvou.

V odůvodnění Ústavního soudu jsem na ten jeden poslech z ČT24 slyšel mnohé podivnosti až zmatečnosti. Jistě se jich najde dost, aby to stačilo na odvolání resp. úplně nové podání (Zde aktualizuji: protože se mi konečně podařilo probojovat do NALUSU, kde je nález už zveřejněn - a zjistil jsem, že jsem asi špatně rozuměl - a proti rozhodnutí se skutečně nelze odvolat - takže se omlouvám a uvádím na pravou míru). Za všechny vyberu jednu pikantnost: soud v odůvodnění - jehož argumentace v tomto bodě obsahovala i skandální (u Ústavního soudu je něco takového vážně na pováženou...) směšování pojmu "dohoda" s pojmem "mezinárodní smlouva" - sice konstatoval, že čl. 3/2 Lisabonskou smlouvou novelizované Smlouvy o založení Evropského společenství (článek, který dává EU napříště výlučnou pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy) je "kaučukový" spolu s dalšími souvisejícími ustanoveními a je nejspíš na hranici (až možná za ní) souladu s ústavním pořádkem ČR, nicméně do závěrečného výčtu dílčích ustanovení Lisabonské smlouvy - u kterých soud výslovně konstatoval onen soulad s ústavním pořádkem ČR - ho podle všeho nezahrnul.

Zde se tedy vzhledem k naprosto kruciální důležitosti článku 3/2 (jak jsem již o tom psal v článku Kterak se nezletilá Č. R. stala nevěstkou u mamá Júnije - v poslední kapitole) jasně otevírá cesta k odvolání resp. novému podání. Lisabonská smlouva by totiž podle tohoto ustanovení mohla být prakticky poslední mezinárodní smlouvou, kterou by ČR suverénně uzavřela bez potřeby souhlasu Bruselu. Nehledě samozřejmě na to, že tento článek je zjevně ve flagrantním rozporu nejen s českým ústavním pořádkem (jak v odůvodnění svého nálezu váhavě a nejasně vlastně uznal i sám Ústavní soud), ale se samotnými podstatami podstat mezinárodního práva - tedy Vídeňskou Konvencí a Chartou OSN.

Článek vyšek na blogu Jana Zemana 27.listopadu.