Odvrácená tvář Měsíce

Ve vzrušujících televizních záznamech, tak zrnitých a nejasných, že vypadají spíše jako záběry ducha v mlze, skutečně můžeme vidět postavu v neohrabaném skafandru sestupující po žebříku, po poslední příčce postava opatrně klade nohu na povrch.

Ale na povrch čeho? Na povrch Měsíce nebo na pečlivě připravený povrch ve filmovém studiu kdesi ve vzdáleném koutě pozemské poušti?

Zatímco se svět připravuje na čtyřicáté výročí přistání na Měsíci v červenci 1969, kdy byla mise Apolla 11 s cílem dopravit člověka na Měsíc a zpět úspěšně realizována, pochybnosti o pravosti mise neustávají.

Konspirační teoretikové, pomatenci a blázni, nazvěte je jak chcete, trvají na tom, že Armstrong a jeho druhové Buzz Aldrin a Michael Collins se nikdy nedostali dále, než na oběžnou dráhou kolem Země.

Tvrdí, že to, co svět viděl v televizních záběrech, byl podvod, že to bylo natočeno měsíce předem a vysíláno, jako by to bylo v přímém přenosu.

Přistání. Stopy v prachu měsíce. Ty přízračné postavy poskakující jako králíci v pusté krajině. To vše bylo součástí podvodu.

Hloupá myšlenka? Uvažte:

V roce 1979, když se objevily prvé náznaky, že NASA mohla sehrát s přistáním na Měsíci ošklivé divadlo, věřilo 6 % Američanů, že šlo o podvod. V roce 1999 už to bylo 11 %.

Když nedávno průzkum opakovali, ukázalo se, že plných 22 % se domnívá, že Apollo 11 nikdy na Měsíci nepřistálo.

To je více než 60 milionů Američanů. A další miliony v celém světě. Internet je nyní plný podezření a obvinění.

Lidstvo bylo podvedeno, tvrdí a pro toto podezření existují dobré důvody. Za prvé motiv.

Od času, kdy v šedesátých létech minulého století vyhlásil John F. Kennedy, že v průběhu desetiletí bude člověk cestovat na Měsíc a zpátky, byli Američané posedlí myšlenkou vyhrát nad Sověty kosmický závod.

V létě 1969 dělily Sovětský Svaz jen měsíce od vyslání člověka na Měsíc.

Washington, vyčerpán vietnamskou válkou a občanskými nepokoji, potřeboval odvést pozornost od vlastních problémů.

A pak je tady praktická stránka.

Technologie v té době byla neoddiskutovatelně primitivní. Počítač, vyvinutý pro program Apollo, měl v porovnání s dnešními obyčejnými počítači pouze zlomek výpočetní síly. Navigační jednotka, která vám dnes v automobilu radí, kam máte jet, je mnohonásobně sofistikovanější, než zařízení, které, jak nám tvrdí, navedlo modul na vzdálenost 400 tisíc kilometrů s přesností na několik metrů od Moře ticha a zpátky.

Dokonce v současnosti, když nedávno prezident Bush oznámil americké ambice vrátit se na Měsíc, přiznal, že bude trvat 11 let projekt realizovat.

NASA se nyní ocitá v poněkud trapné situaci, neboť si uvědomuje, že jak se blíží čtyřicáté výročí, rychle roste veřejné mínění, které stále více pochybuje o tom, zda se Velká cesta na Měsíc opravdu stala.

Muži v bílých límečcích na ředitelství NASA ve Washingtonu mají pro pochybovače dokonce kódové označení. Říkají jim HB z anglického Hoax Believers (doslova „věřící v podvod“, česky by se možná lépe hodilo označení pochybovači, pozn. editora). HB se domnívají, že místo, kde Armstrong učinil šlápoty v prachu, nejpravděpodobněji leží v oblasti 51. Je to přísně tajné vojenské zařízení v poušti Nevada známé rovněž jako Groom Lake nebo Dreamland (Snová země).

Bylo by to ideální místo, kam by se dal ukryt hangár dostatečně velký na vytvoření důvěryhodné měsíční krajiny.

K letu na Měsíc měla NASA rozpočet 40 miliard dolarů a byla schopná produkovat vysoce technologické výrobky. Podle HB ty peníze stačily na zaplacení velkého množství lidí.

Přirozeně, NASA má důkazy ve formě fotografií. Tisíce snímků z měsíčního povrchu udělaných v létech 1969 a 1972. Na nich lze vidět muže ve skafandrech a jejich mechanická zařízení, pozadí těchto snímků se stalo pro veřejnost ke konci téměř nudným.

Zastánci HB si na těch obrázcích všímají každého detailu. Brzy si všimli podivného chování světla.

Například jak je možné, že astronaut (viz níže) kráčí ve stínu nebo má slunce za zády a přesto je ze předu jasně osvětlen, takže je vidět každý detail jeho skafandru, zvlášť hvězdy a pruhy?

Kdybyste takovou scénu připravovali ve studiu s tzv. „vyplňujícím světlem“ z každého úhlu, nemohli byste mít lepší výsledek. Reakce NASA? „No, musíme chápat, že světlo na Měsíci se chová divně.“

„Není tam atmosféra, která by to rozložila kolem jako na Zemi, ale je tam otevřený prostor, který světlo odráží tam, kde bychom to nejméně čekali.“ A kde jsou hvězdy? Na každé fotografii je obloha černá jako inkoust, nic tam nepoblikává.

„Další fenomén Měsíce,“ říká NASA. „Slunce bylo natolik ostré a povrch tak reflexivní, že světlo hvězd bylo proti nim příliš slabé. Film ani oko astronautů je nezachytilo.“ (S tím vysvětlením se dá souhlasit. Pokud jste někdy fotografovali noční snímky, víte, že bez dlouhé expozice – řádově desítky sekund, raději minut – žádná citlivá vrstva filmu ani CD čidlo světlo hvězd nezachytí, a to ani vysoko v horách, kde je čistý vzduch. Myslím, že astronauté tenkrát používali film o citlivosti 27 DIN – 1600 ASA a minimální clona jejich objektivu Hasselblad byla 3,5 nebo 4,6. To na zachycení hvězd nestačí. Pozn. editora)

Netrvalo dlouho a objevily se pochybnosti o měsíčním prachu. Zdá se, že stejně jako měsíční světlo, i měsíční prach má zvláštní vlastnosti. Astronautova bota do něj udělá zřetelný otisk, ale lunární vozítko s pozemskou váhou deseti tun ne. (To je hrubý omyl, lunární vozítko vážilo 208 kg, pozn. editora)

A jak je možné, když modul na pavoučích nohách při přistávání zažehl startovací motory, aby dosáhl měkkého přistání, jak je možné, že ohnivý proud z trysek – zdá se - vůbec neporušil písek pod sebou? (viz foto níže)

Klást vědcům z NASA otázky jako tyto u nich vyvolá únavné výrazy, asi jako když se učitel po sté snaží vysvětlit nechápavým žákům jednoduchý problém.

„Pochopitelně. Každý přece ví,“ říkají, „jak usměrnit tlak trysek z půldruhé tuny těžkého přistávacího modulu, jak může noha člověka zanechat v písku hlubší otisk než širší kolo a jak, pro rány boží, se všechny výpočty ve vakuu, jaké panuje na Měsíci, mění.“

A co ta vlajka, kterou Armstrong a Aldrin zarazili do země? Skeptikové upozorňují, že stín vrženy astronauty, stín přistávacího modulu a stín kamenů a skalisek míří v různých směrech, ačkoliv by měly vést jen jedním. A vlajka samotná nevrhá vůbec žádný stín (viz foto níže).

Podle vysvětlení NASA stíny neběží jedním směrem z důvodu porušení perspektivy při projekci třírozměrného prostoru do dvourozměrné fotografie. Některý stín zmizel úplně, protože měsíční povrch má zvláštní vlastnosti a odráží světlo ve směru, ze kterého přišlo.

Ale HB získali důležitého spojence.

Bývalý inženýr Bill Kaysing, který v šedesátých létech pracoval na designu raket Apollo, vyjádřil tenkrát pochybnosti, zda se projekt přistání na Měsíci vůbec kdy odlepí ze země.

„To, co jsem viděl v televizi, mě usvědčilo v mých pochybnostech. Celá ta věc se mi zdála falešná.“

Konkrétně byl udiven tím, že přistávací modul – zdálo se – nevydává žádné zvuky. (Ve vakuu se snad zvuk nešíří, opravte mě, jestli se mýlím, editor)

„Bylo to téměř jako když model modulu spouštíš ve studiu na drátkách,“ upozorňuje.

„Pravděpodobnost, že dopravíme člověka na Měsíc a zpátky byla kolem 0,0017 procenta, jinými slovy v podstatě vyloučená,“ říká Bill Kaysing.

„Podle mého názoru jim řekli, pokud to půjde nahrát ve studiu, udělejte to.“

Bill není jediným, který má pochybnosti.

Brian OLeary říká: „Nejsem si stoprocentně jistý, že člověk skutečně byl na Měsíci.“

Uvážíme-li, že OLeary byl v šedesátých létech astronautem a v programu Apollo pracoval jako poradce, je takové konstatování bomba.

Snad nejvíce zneklidňující ze všech konspiračních teorií je ta, že tři lidé skutečně šlapali po Měsíci, ale neexistovala technologie, která by je dopravila zpátky.

Byli obětováni pro americkou pýchu. Armstrong, Aldrin a Collins, kteří se po návratu objevili, byli jejich dvojníci.

Dnes osmasedmdesátiletý Aldrin je jediným, kdo se objevuje na veřejnosti.

Před dvěma roky byl konfrontován televizním reportérem, který jej žádal, aby přísahal na Bibli, že přistání na Měsíci nebyl podvod.

Adrinova reakce? Praštil reportéra do nosu a jen tak tak unikl obvinění. Podle HB je to jen další důkaz psychologického tlaku, jakému je Aldrin vystaven čtyřicet let.

„Ale největším důkazem podvodu je to, že Měsíc je tady, pořád stejně vzdálený 400 tisíc kilometrů, ale my tam nelétáme,“ říkají HB.

A nebyli jsme tam už 37 let, od doby, kdy byl projekt letu na Měsíc nenadále zrušen.

Ubírá se věda zpátky? Nebo budeme oslavovat den, kdy nás všechny převezli?

Ten malý krok – zdá se – je dnes zahalen větším tajemstvím, než kdykoliv v minulosti.

Článek The Dark Side of the Moon: 40 years after moon landing the doubts persist vyšel 14. února na serveru mirror.co.uk. Překlad editor.

Poznámka editora

Ve snaze nashromáždit co nejvíce důkazů o podvodu, ztrácejí někdy HB soudnost. Je to škoda, protože usilovným snášením dalších faktů (z nichž některé lze vyvrátit) zpochybňují váhu těch dobrých argumentů.

I já patřím k partě pochybovačů. Domnívám se, že (a) USA měly motiv lhát a že (b) technologie pro vyslání člověka na Měsíc prostě tenkrát neexistovala. Jako neexistuje dodnes, o čtyřicet let později.

A pak tady máme skvělý film Capricorn One z roku 1978 (devět let po Apollo 11). Často si říkám, že ten film je vlastně kódové přiznání. Někdo chtěl, abychom věděli, jak snadno se dá taková věc ve studiu zfalšovat. Snad někteří z těch, kteří připravili scénář a film financovali, jsou stejní lidé, kteří se podíleli na výrobě letu na Měsíc. Nebylo by to nic divného. K profesionální práci si NASA jistě najala profesionály od filmu. A protože o tom nesmějí mluvit, volili svou vlastní, uměleckou cestu.

Mimochodem, v tom filmu jsou dva zajímavé „omyly“ nebo náznaky, chcete-li. (1) V záběrech z řídícího centra letu opakovaně hovoří o posádce letící k Marsu jako o „the LM crew.“ LM byla zkratka pro Lunar Module z misí Apollo. Měli je nazývat „the MM crew“ (Mars Module). Náhoda? Nikdo si toho po celou dobu natáčení nevšiml? Hm. (2) Proč je přistávací modul určený pro Mars identickou kopií přistávacího modulu pro Apollo 11? To neměli ve studiu architekta, který by to namaloval jinak?