Necháme si líbit útok na hlavu státu?

Samozřejmě ne přímo, ale velkopansky nám radí, co máme s Klausem udělat. Prý ho máme odvolat anebo mu sebrat pravomoc neratifikovat smlouvu. Někteří naši politici se toho okamžitě chytají (zelený exministr Liška) a chtějí prezidenta odvolat z úřadu, prý pro nezpůsobilost, nebo ho obvinit z velezrady (oranžová senátorka Gajdůšková) s tímtéž výsledkem.

V tomto okamžiku bych očekával, že bez ohledu na nějaké osobní spory či animozity, bez ohledu na to, kdo je právě ve funkci prezidenta, bez ohledu na to, jaký krok naše hlava státu učinila, vzedmutí celé politické scény, která by měla v tomto okamžiku stát za prezidentem jako jeden muž a žena.

Už jen proto, že jde o naprosto nepřípustné zasahování do našich záležitostí, a proto, že jde o zcela bezprecedentní útok na hlavu svrchovaného státu. Lisabonská smlouva ještě ani nebyla schválena a Německo s Francií nám ukazuje, jak funguje demokracie podle EU - diktátem silných.

Bohužel, na tomto příkladu se krásně ukazuje typická česká povaha. Národní hrdost pociťujeme toliko v případě Nagana nebo fotbalové medaile z Mistrovství Evropy. Národní cítění a uznávání českých symbolů je nám cizí a patrioty dokážeme být jedině tehdy, pokud se můžeme ztotožnit s našimi sportovními gladiátory a hojně zapíjet jejich vítězství.

Došlo k hrubému útoku na naše státní zřízení, na osobu prezidenta republiky. Místo tvrdé odpovědi, že se mají představitelé obou států věnovat svým domácím starostem, mnozí ještě aplaudují a tetelí se radostí, jak to někdo tomu „ješitovi a narcistovi dává sežrat“. S elánem, snad aby se zavděčili cizím mocnostem, by vyrazili na Hrad a provedli defenestraci, nejlépe opakovaně.

Dokážu si představit, jaký humbuk by se spustil, kdyby někdo z českých politiků řekl, že mají Francouzi sesadit svého prezidenta nebo Němci odvolat svou kancléřku. U nás? Jedné části to vadí, ale raději drží h... ústa, další části je to šumafuk a poslední části to dělá dobře.

Ukazuje se, že prezident Klaus má pravdu, pokud trvá na garancích a trvalé výjimce z Listiny práv EU. Mnozí sice argumentují, že Benešovy dekrety není možno prolomit, ale dá někdo z těchto lidí ruku do ohně, že to žádný soud neudělá? Prezidentův tajemník Jakl má naprostou pravdu, že nějaká politická deklarace není žádnou zárukou.

Argument, že s tím měl prezident přijít dávno, pozbyl svého lesku, protože o tomto požadavku vláda jednala a měla rozdílné názory, kdy se Martin Bursík a Karel Schwarzenberg postavili proti tomuto dodatku při vyjednávání.

Možná nechtěně to potvrdil právě dočasný vůdce Zelených Ondřej Liška, který tak vehementně chce odvolávat prezidenta. Liška stvrdil, že Bursík se Schwarzenbergem skutečně prosadili vypuštění tohoto požadavku do vyjednávání. Prý ze strachu, abychom nebyli Evropou odsunuti na vedlejší kolej. Skvělá devótnost.

Karel Schwarzenberg mne poprvé zklamal. Až dosud se stavěl za české zájmy a v tak důležitém dokumentu, který se týká naší svrchovanosti a suverénnosti, najednou na české zájmy zapomene. Že by snad v tom byla touha po osobním zisku? Tomu se mi věru věřit nechce, ale pokud se nad tím člověk zamyslí...

Pro čin Bursíka a Schwarzenberga existuje jedno takové hezké české slovo – přizdisráčství. Místo toho, abychom byli hrdým státem, který si nenechá diktovat pro nás nevýhodné podmínky, dělá z nás patolízaly, kteří jsou ochotni k výkonnému rektálnímu alpinismu, jen abychom se zalíbili evropským velmocem. A to ještě Karel Schwarzenberg okoření prohlášením, jak prezident svou podmínkou na garanci Benešových dekretů vyvolává pocit, že jsme slabí.

Je smutné, že naše politická reprezentace nechala prezidenta na holičkách a nikdo se nezastal jednoho z pilířů naší státnosti. Co kdyby byla na místě Václava Klause jiná osoba? Tady nejde o Klause, ale o princip. Opravdu si necháme líbit takové pojetí evropské „demokracie“, kdy si necháváme diktovat, co máme udělat se svým prezidentem, který se nelíbí evropským „říšským mocipánům“ a jak se máme své hlavy státu zbavit?

Článek vyšel 12. října na blogu Rudolfa Polaneckého.